Výlety nejen do minulého století


 Robot Matěj - Předběhli jsme Japonce i dobu aneb Matěj, robot-intelektuál,  

V ústavu, v němž jsem pracoval, jsme usilovali o povzbuzení nejrůznějších forem společenského života. Pořádaly se pěkné společenské večírky, převážně s programem z vlastních řad, hodně akcí jsme připravili pro naše děti, často s nejrůznějšími zábavnými soutěžemi. V době příprav na jednu z nich, kolem roku 1960 jsem se dočetl o jubilejní výstavě nějaké světové elektronicky zaměřené firmy (možná to byl Philips), kde její vývojový pracovníci připravili pro jubilejní akce nápadité, zcela nevšední elektronické atrakce - soutěže pro návštěvníky. Podotýkám, že to bylo v době, kdy se o osobních počítačích nesnilo ani jejich autorům, v době, pro většinu nás před-televizní. 

 Když Philips – tak proč ne my ? - položil jsem si otázku a v několika málo dnech jsem navrhl na svou dobu zcela originální soutěživý stroj, něco jako elektrický (později elektronický) quizmaster. Byl pro dva soutěžící, kteří, na otázku, zadávanou moderátorem soutěže, se měli co nejrychleji rozhodnout pro správnou z dvanácti možných odpovědí. Můj vynález dostal tvar nemotorného robota, jehož hlava se po zaznamenání jedné nebo obou odpovědí (sdělené dotykem terčíků na dotykovém poli) rozblikala a po chvilce zůstala svítit na straně soutěžícího s pohotovější a samozřejmě správnou odpovědí.  Nazval jsem ho Robot Matěj. Na rozdíl od těch dnešních nehýbal žádnými končetinami ani hlavou, byl to robot – intelektuál. Otázky ovšem zadával moderátor soutěže, alternativní odpovědi byly uvedeny na proužcích na bocích robota a kromě názvů často obsahovaly názorné obrázky.

 Abych jeho vzhled přiblížil, připojuji jeho poslední podobu, o které bude v dalším řeč, reprodukcí nepříliš kvalitního obrázku z časopisu Mladý svět, který se v mém archívu zachoval. Pro přesnost musím uvést, že je to Matěj III, jehož intelektuální schopnosti byly v porovnání s jeho předchůdci silně posíleny.

      Robot – intelektuál, Matěj III.

 

Matěj zaznamenal mimořádný úspěch, byl řídícím a rozhodčím desítek oblíbených soutěží na nejrůznější témata: zeměpis, dějiny, literatura, poznávání hub a rostlin, a to nejen na akcích pro děti našich spolupracovníků, ale i na dalších hrátkách s dětmi z Rosic a měl vždy obrovský úspěch.

 Někdy koncem roku 1967 jsem ho předvedl i v brněnské televizi v rámci pořadu o kybernetice, v němž se mi dostalo úlohy odborného komentátora. Postupně jsem ho doplnil o další dovednosti: o možnost rozhodovat soutěže založené na šikovnosti, a dokonce naučil hrát jednoduchou algoritmickou hru zvanou NIM. Soupeřem hráče byl v této hře Matěj a nutno říci, že většinou hru vyhrával.

 Další, už elektronickou, plně tranzistorovanou verzi Matěje, Matěje II.  jsem postavil o několik let později. Doba postoupila, relé a krokové voliče původní verze v něm nahradily modernější tranzistory. Podrobnosti o něm by se ještě našli v mé knize Zábavná elektronika(Mladá Fronta, 1978), v desítkách knihoven po celé republice.

 Tentýž námět si vybrali pozdější študáci brněnské techniky Táňa a Honza jako předmět své studentské vědecké práce „Elektronický zkoušecí stroj tvaru robota“.

 

  Taťána s Matějem

 

Jejich výtvarně vylepšený Matěj III. získal další dovednosti, na rozdíl od předchozích už sám mluvil a soutěžní otázky zadával osobně, svým hlasem. Soutěže byly rozšířeny o rozpoznávání motivů písní, jejich interpretů i autorů.   Matěj postupoval vítězně několika koly soutěží vědeckých odborných činností, v roce 1976 s ním Táňa vyhrála celostátní kolo studentské vědecké soutěže a získala cenu Vědeckotechnických společností.

 Vítěze SVOČ navštívili i pracovníci redakce Mladého světa. Jak redaktorka MS, Renata Svobodová svého času Matěje popsala ? Citujme z jejího článku.

Matěj. Je fešák. Na očích má oranžový kryt z baterky, místo nosu parádní elektronku, tělo ze sololitu, zahalené svrchníkem z tapety. Světélko na hrudníku proniká pouzdrem od bočního autobusového světla… Vnitřnosti jsou sdrátované z polovodičů, bzučáků, kondenzátor, odporů… Každého boku vykukuje dvanáct čalounických cvočků aneb dotykových terčíků. K osobnímu vybavení ještě patří dvě verzatilky, které mají místo tuhy kovovou tyčinku a magnetofon. A také kartónové proužky, zavěšené nad terčík, na nichž jsou napsány, nebo nakresleny soutěžní úkoly.

 Matěj ožívá s cvaknutím magnetofonu. Nahlas vysloví otázku, pak se na povel ke startu rozsvítí, Soutěžící, vždy dva, se musí co nejdříve dotknout hrotem příslušného bodu. Pokud si oby vybrali správnou odpověď, Matěj blikne okem na toho, kdo byl pohotovější. Stejně označí i autora správné odpovědi, pokud byla jedna chybná.

 Matěj je k neutahání i přesto, že není žádná těžká váha, Zkouší, soudcuje, povzbuzuje…Jen si sám nevymýšlí. A nenadává.

 A jak návštěva Mladého světa u autorů Matěje III proběhla ?

 Ve dveřích jsme se představili, v předsíni zuli a v pokoji usedli. Místo obligátního cucání kafe jsem si ovšem hned museli hrát. Pokud ještě před chvílí znali hostitelé pouze naše jména a zaměstnavatele, teď už věděli, že Vojta (fotoreportér) se opravdu asi lépe vyzná ve fotografování, než v léčivých bylinách nebo houbách a já, že budu spíše přes povídání, než přes dopravní značky. Z čehož plyne poučení: pozor na rodiny, které mají v domácnosti jiného robota, než kuchyňského.

                                                                                                               Imrich Lencz