Výlety nejen do minulého století


Můj rok 2011

Na tuto stránku přesunu své příspěvky z posledního období, které jste si mohli přečíst na úvodní straně - abych ji obohatil příspěvky novými.

Veselé historky, nejen z natáčení

Mým vůbec prvním zaměstnáním v letech 1950-51 byla funkce technika rozhlasové vysílačky. Pro mladého kluka to bylo nesmírně poutavé, elektronika velkých rozměrů a mimořádných výkonů. A k tomu ten tajemný neviditelný proud hudby a slova, který směroval do éteru, do širokého okolí. Pracoval jsem na Slovensku, ve Velkých Kostolanech, ale měl jsem často možnost zabrousit i do rozhlasového studia v Bratislavě, asistovat při výrobě programů. Mělo to jedinou vadu, byla to divoká padesátá léta, kdy veškeré vysílání bylo pod neúprosným dohledem těch nejméně povolaných.

Mé někdejší pracoviště vám alespoň rámově představím, komplex několika vysílačů moc není vidět, středisku vévodil anténní požár vysoký 137 m, patřilo k mým mimořádně vítaným povinnostem jednou za měsíc vylézt po kolmém žebříku až na jeho vrchol, zkontrolovat červená signální světla. Výhled to byl nepopsatelný, skoro jako z letadla, ale asi jen pro silnější povahy; i v mírném větru se stožár malinko kymácel, pomalu se kýval na všechny strany o 2-3 metry. Ale mimořádný požitek byl i odměněn, za každý metr lezení jsem dostal honorář tuším korunu dvacet (v zimě o něco více). S jistou dávkou nostalgie jsem loni zaznamenal, že středisko, které ještě provozovalo další krátkovlnný vysílač pro vysílání do zahraničí, skončilo, zájem o jeho služby, vysílání na střední a krátké vlně skončil.

Z té dávné doby mi zůstaly v paměti drobné historky, snad stojí za připomenutí, i když od nich uplynulo plných 60 let.

 

 

Bezpečný sex

I v budově naší vysílačky sloužili strážci objektu i nezávadnosti vysílání. Dva příslušníci VB, nadstrážmistr a strážmistr a nějaký tajemný civilista normálně seděli ve vstupní hale. Když se ale k mikrofonu dostal soudruh generální tajemník, nebo jiný na blízké politické úrovni, stáli nám přímo za zadkem za manipulačním pultem vysílačky a pozorovali, kontrolovali každý náš pohyb, každý dotyk některého tlačítka, knoflíku už budil podezření – co kdybychom chtěli ta důležitá sdělení národu překazit.

Jediný, kdo měl z toho zostřeného dohledu radost, byl Olin (jmény malinko pozměním). Sotva ostře sledované vysílání započalo, prohlásil: jdu zkontrolovat strojovnu a antény a na hodinu, na dvě se ztratil. Brzy jsme vyzkoumali, proč. Sedl na kolo a uháněl do vesnice, rovnou k pani nadstrážmistrové. Byla to krasavice, ohnivá Maďarka, postarší manžel už nestačil jejím nárokům, a v těchto chvílích měli dokonalou jistotu, že pan manžel se nečekaně nevrátí.

Na vysílačce se ale jinak nic moc pozoruhodného nedělo, za lepšími historkami musíme do studií.

Hry lásky v přímém přenosu

Musím dodat, že i v té době rozhlas, stanice Bratislava, vysílal denně do půlnoci a vysílání pokračovalo ve skorých ranních hodinách. Průvodcem pořadů byli hlasatelé, sloužili do noci, pokračovali brzy ráno, aby si mezitím mohli odpočinout, v hlasatelně měli k disposici pohovku. Nemusím asi přesvědčovat, že noční pauza se tu a tam využila i jinak, než k odpočinku, tu a tam se našla příjemná dívenka, ochotná ulehčit hlasatelovi jeho náročnou noční službu. Techniky z okolí zase samozřejmě zajímalo, co se v noci v hlasatelně dělo, řešení bylo snadno k nalezení, nejdůležitějším vybavením hlasatelny je přece citlivý mikrofon. A tak některý z přátel hlasatelů asi ani netušil, že jeho noční hrátky s přítelkyní, včetně navazujících vzdechů, hekání, milostných promluv se odehrávají v přímém přenosu – ke značnému obveselení několika účastníků neobvyklé show.

Neobvyklé trvání třetiny hokejového zápasu

Vrchnost se v té době velmi obávala, aby do vysílání neproniklo něco politicky nepřijatelného, až na nepatrné výjimky projevů vrcholných představitelů strany a vlády přímé vysílání prakticky neexistovalo, všechno se natáčelo a natočené procházelo přísným tiskovým dohledem. Asi vás překvapí, že se to týkalo i přenosu sportovních utkání, fotbalu, hokeje. Vysílání přitom mělo vzbudit zdání přímého přenosu. Ve skutečnosti ten se v určitých asi 20 minutových dávkách nahrával za nepřetržité politické kontroly na studiový magnetofon, nahraný kotouč se okamžitě předával do vysílání a nahrávání pokračovalo na dalším stroji; hra se opakovala až do skončení přenosu. Drobným problémem, který musel nahrávací technik hlídat, bylo nalezení vhodného okamžiku přechodu ze stroje na stroj a samozřejmě přesné označení místa na pásce, kde se reprodukce přenosu musela navázat.

Tato hra byla nejednou svěřena mému příteli Pavlovi, nejednou jsem u ní mohl asistovat. Přátelé si obvykle mají co vykládat a tak jsme jednou nějak propásli, lépe řečeno zapomněli na kotouči označit ten správný okamžik přechodu z pásu na pás a zjistili jsme to až v okamžiku, kdy už předchozí kotouč vesele přehrával svůj záznam a vysílal do éteru. Nastalo úporné hledání, žel, přenos jsme vlastně nevnímali a najít ten správný okamžik přechodu bylo nad lidské síly. Rozhodnutí muselo padnout, vybrali jsme náhodně určité místo…

Na druhý den do rozhlasu volalo několik mimořádně pozorných rozhořčených posluchačů; jedinou možností mimobratislavských být u toho, bylo rozhlasové vysílání:  „Jak to, že určitá akce na hřišti v trvání asi tří minut se do slova a do písmene opakovala?“ K našemu štěstí v tom čase nepadla branka, to by se asi naše nepozornost neobešla bez následků.

Poplach

Nejzajímavější příhodou se ale stal kanadský žertík, který kolegové připravili vrchnímu kontrolorovi vysílání, tzv. programovému inspektorovi. Jeho úlohou bylo, přestože vše prošlo už při přípravě i při natáčení dokonalou kontrolou, trvale sledovat průběh vysílání a v případě potřeby zasáhnout. Připomeňme, že přesně v době, kdy začínaly naše rozhlasové noviny, měl začátek i zpravodajský pořad BBC z Londýna.

Žertík byl technicky jednoduchý. V 19 hodin do reproduktoru programového inspektora technici přepojili signál z rádia, z krátkovlnného programu BBC. Namísto očekávané znělky, tónů pochodu „Kupředu levá, kupředu levá, zpátky ni krok“ (možná si ještě na ni vzpomenete) z reproduktoru zazněly údery kotlů v rytmu morseovky, písmene V (V jako victory – vítězství) a hlášení: „Volá Londýn, hlas svobodného Československa.“ Pro soudruha programového ředitele to byl šok, otřes rovný výbuchu! Vyletěl, křičel, řval: Zastavte to! Sabotáž – spiknutí – kontrarevoluce!

Průšvih to byl pořádný, vysvětlujte netechnikovi, že to, co slyší z reproduktoru, není nutně signál, který odchází na vysílače, který slyší posluchač rozhlasu. Vysvětlujte to zapálenému soudruhovi, že to byl nevinný žert.

Přiznávám, nevím, jak to nakonec dopadlo, kdo si to odnesl, ale tuto příhodu si budu pamatovat celý život.

 

 

Začal jsem ilustrací, dovolte ilustrací, pohledy do studia končit, přestože je to už zcela jiná kapitola, přestože kvalita těchto historických snímků není nejlepší. Jako začínající technik, který se pohyboval na straně techniky zprostředkující rozhlasové vysílání, jsem netušil, že se brzy, kolem roku 1960 a dalších octnu na straně druhé, před mikrofonem. Snímek je z natáčení jednoho z asi 400 pořadů, které jsem pro brněnský rozhlas během asi 30 let spolupráce v oblasti popularizace vědeckých poznatků připravil (na snímku s kolegou Jiřím Ježem – vlevo). U mikrofonu jsem seděl jen vzácně, většinou jsem přednes rád přenechal brněnským hercům, nejčastěji panu Brožovi, pani Lapešové, panu Slavíkovi a později jeho dceři Zuzaně, mými partnery byli redaktoři Přemek Matula a Michal Plachý. Byla to zajímavá kapitola, která by rovněž stála za připomenutí.

Letní podvečer v Galerii z ruky

 Chtěl bych si s vámi povídat, o tom jak hučí Niagara, o trojici skromných umělců, o jedné půvabné galerii vysoko nad řekou Svratkou v nádherné krajině uprostřed lesů… Zdá se vám, že ty pojmy vůbec nesouvisí? Pokusím se vás přesvědčit o opaku.

 Říká si Galerie z ruky, je to dílo, je to láska manželů Macháčkových. On, Zdeněk, sochař, umělec, který tvoří velkolepé artefakty i půvabné drobnosti ze dřeva, jistě nemusím dokazovat, že je to materiál, v němž se skrývá nekonečné množství krásy. Ona, pani Stanislava, galeristka, dáma mimořádného šarmu… Ze staré stodoly vytvořili svéráznou ojedinělou galerii, atelier výtvarníka, výtvarnou síň, v níž se od jara do podzimu střídají exposice umělců.

 Přebudovanou stavbu doplňuje malý přírodní amfiteátr. Galerie v letním období pořádá poutavé akce, zve umělce, hudebníky, herce k popovídání, k nevšednímu zážitku. Nedávno, pátého července byl naplněn k prasknutí, prostor sotva stačil, i na trávníku se stěží hledalo místo na sednutí.

 

 Tentokrát byli jeho hosty osobnosti obzvláště žádoucí, mistr kytary Štěpán Rak a mistr slova Alfréd Strejček. Pana Raka přišel podpořit i jeho syn Jan Matěj (a vnuk), který tím obdivuhodným nástrojem vládne mistrně, skoro jako jeho otec.

  

 

Pan Strejček povídal o Eduardovi Ingrišovi (1905 – 1991) o jeho práci, o jeho dobrodružném životě. Nejspíš jste o něm neslyšeli, podobně jako my, většina návštěvníků tohoto krásného podvečera v Křížovicích. Skladatel, který vystudoval pražskou konzervatoř a řádku let se věnoval hudbě. Napsal na tisíc melodií, hudbu k 11 filmům, jedna z nich byla nominována na Oskara. Stal se autorem hudby 60 operet, dirigoval symfonické orchestry v Praze (zde ve svých 24 letech byl nejmladším dirigentem), v Peru, Brazílii i USA. Stal se i autorem hudby k operetě "Trampské milování".  Jeden z jejích obrazů se odehrával večer u ohně, u něhož se zpívala nová trampská píseň “Teskně hučí Niagara”. Psal se rok 1931 a skladba se stala šlágrem. Ale možná jste ji poznali s názvem „Temně hučí Niagara”, takto ji interpretoval i Waldemar Matuška než ho na omyl upozornila manželka pana Ingriše, Nina. Potom už i proudy jeho Niagary duněly teskně…

 Poslouchat Alfréda Strejčka je zážitek sám o sobě. Podmanivý hlas, dokonalá artikulace, k tomu ta nejnádhernější čeština, věty, která mají hlavu a patu, styl, myšlenku…Jaký to rozdíl proti drmolení češtinou z ulice v televizi!

 Snad bych ani nemusel bych dodat, že v průběhu celého podvečera zněla hudba, mistrovská kytara otce a syna Rakových. Přiznávám, očekával jsem náročnější hudbu, ale skladby, které otec i syn předváděli, patřily k těm nejfantastičtějším interpretacím trampských písní. Deset Rakových prstů stačilo na melodii i na neskutečně náročný, harmonicky bohatý a nápaditý doprovod.

 O E. Ingrišovi už pomlčím, jeho stěží překonatelné toulky světem by si zasloužily samostatné povídání.

 Samozřejmě jsme se zastavili v Galerii, ve vstupní hale bylo po kulturním programu neobyčejně živo, po koncertě každý zatoužil po občerstvení, aby se pak potěšil krásou a vyzkoušel pevnost točitých schodů z dílny pana Macháčka a v sousedící výstavní síni obdivoval jeho výtvory.

 

 

Okna originální výstavní síně, do nichž byly osazeny nádherné vitráže, umocňují dojem z krásy dřeva a z prostor povyšují na opravdový chrám umění.

 

 

 

Čím by byla galerie bez obrazů? Ve týdnech této akce vystavuje díla Karla Rossiho (1955), malíře z Vysočiny. Snad nám dovolí reprodukovat tu jeden z jeho obrazů, pohádkový výjev z jeho virtuální galerie.

 

 

A v pozvánce na jeho výstavu jsme si přečetli krásná slova, která sice Božena Rossi napsala k jinému obrázku, ale určitě budou ozdobou i tohoto výjevu. „Sluneční paprsek proťal mraky a zabodl se jako šíp do talíře….Modrá  zlatá se rozlévá po krajině a já se vracím do dětství, kde vše začíná a nic nekončí, užaslá a okouzlena krásou.“

 Podvečer U ruky skončil, hluboké dojmy zůstávají, staly se zdrojem doplnění životní energie…

 Už jen doporučení: O vašich letních toulkách zavítejte do Galerie z ruky, nebudete litovat.

 

Text: Imrich Lencz

Ilustrace: Blanka Hrazdírová, http://blankahra.rajce.idnes.cz/Krizovice-Galerie_Z_ruky/.