Výlety nejen do minulého století


Slovanská epopej

Blíží se 150. výročí narození nevšedního umělce, Alfonse Muchy. Byl jsem požádán o malé povídání o něm, o secesi, o Slovanské epopeji. Ač neodborník, rád bych se pokusil její vznik, její osudy přiblížit. Ale začnu od konce, od současných peripetií kolem jejího umístění, výtahem hlavních myšlenek rozhovoru s vnukem Alfonse Muchy, Johnem. Jsou svým způsobem poučné. Snab by mohli zajímat i čtenáře těchto stránek.

                                                                                                                    Imrich Lencz

 

Slovanská Epopej ve dnech 150. výročí narození mistra v Krumlově končí

 

Epopej v Krumlově zvolna končí. Krumlovští se s ní důstojně a na úrovni rozloučili, ve dnech 9.-10.7 tradičními nočními prohlídkami při inscenování živých obrazů, 12.7 tradičním koncertem. Aktuální obrázky nemám, ale snad vás potěší i ty archivní, které navodí atmosféru těchto večerů.

 První z nich znázorňuje mistra na jedné ze svých konstrukcí, které mu dovolily dosáhnout na všechna místa rozměrných pláten.

 

 

 Mucha nejraději maloval podle skutečnosti, podle modelů, podle živých předloh, říká se, když potřeboval v detailu namalovat napřaženou ruku, Jaruška (dcera) mu ji musela podržet před očima, než několika mistrnými tahy přenesl základní rysy skutečnosti na plátno. I on tedy mohl být častým svědkem výjevů, které živé obrazy detailně znázornily, včetně dobových kostýmů.

 

Pokusme se ještě letmo navodit archivním snímkem něco z atmosféry koncertu z 12.7, který letos znamenal závěrečný akt loučení s Epopejí. Tisková zpráva z této události uvádí, že někteří účastníci se v závěru koncertu loučili se slzami v očích. Město za bezmála 50 let srostlo s touto jedinečnou kulturní památkou a jeho atmosféře bude bezpochyby scházet.

 

Právníci usoudili, že právoplatným majitelem Epopeje je město Praha přesto, že tento teoretický vlastník ani nesplnil přání autora, připravit pro dílo důstojný objekt, důstojné prostředí, že za osmdesát let projevil mizivý zájem o své (teoretické) vlastnictví. Nelze domyslet, kde a jak by ojedinělé dílo skončilo nebýt Krumlova, obětavých náhradních opatrovníků.

 Ale to už tak v životě bývá, výsledky právních procesů často nejsou ve shodě ani s názorem široké laické veřejnosti, ani se zdravým rozumem. Epopej se v nejbližších dnech stěhuje do pražského provizoria a zahajuje se další etapa hledání co s ní, kam s ní. Doufejme, že definitivní rozuzlení kauzy si nevyžádá dalších 50 let, a že dílo etapu nového hledání přežije.

Alfons Mucha tak ke 150. výročí svého narození, k 25.červenci  dostává od těch, jimž dílo věnoval, svérázný dárek. Plátna Epopeje na několik měsíců zmizí ze světa.

 

Kauza Epopej

 Kauzy „Epopej“, osudů velkolepého díla, o němž tvrdím, že je zachránil a šetrně opatřuje téměř půl století Moravský Krumlov, se roku 1991 ujal Alfonsův vnuk, John a po počátečním nezájmu pražského magistrátu dokázal, že se o umístění Muchova díla v Praze, ve smyslu autorova odkazu, alespoň mluví a jedná. 82 let poté, co Mistr své fascinující dílo věnoval Praze (1928)! Umístění díla v zámku Moravského Krumlova neodpovídá přání autora. Ve hře je několik lokalit, John preferuje Letnou, místo původního Stalinova pomníku a oblast původního Denisova nádraží, Těšnov. Magistrát by Epopej rád viděl na Vítkově.

 

 Současné sídlo epopeje – Moravský Krumlov (foto IL)

 John trvá na myšlence autora.: „Měla by to být novostavba. Moje vize je, že v prvním sále by byl Bosenský pavilon (expozice Bosenského pavilonu ze Světové výstavy v Paříži v roce 1900), potom dva sály pláten Slovanské epopeje, jak si to dědeček představoval, v dalším sále veškerý materiál k epopeji, jejž máme – velké pastely, fotografie, kresby. V ideálním případě by byl také prostor pro krátkodobé výstavy. Praha by tak měla unikátní možnost mít místo podobné například van Goghovu muzeu v Amsterdamu.“

 Pro realizaci záměru má John dokonce připraveného dosud nejmenovaného mecenáše, jediné, co je ochoten říct, je to, že jde o slušné peníze. Mecenáš by celou realizaci pavilonu, odhad činí  400 až 500 milionů korun, zaplatil a pak by jej provozoval. Ale bude hodně záležet na konstrukci a použitých materiálech, dodává,  že má jít o minimalistickou architekturu. Co je důležité, plátna Slovanské epopeje zaujímají v průměru sedm krát pět metrů a podle autorových představ mají viset vysoko nad zemí, aby diváci měli dostatečný odstup.

 Položme si otázku, kdy asi konečně Muchova Epopej získá důstojné prostředí. John svého času naznačil magistrátu, že v roce 2012 by už muzeum mělo být otevřené. Z toho prý vznikla menší panika, rok 2012 zmínil proto, že uplyne sto let od doby, kdy malíř předal první plátna Praze. Minimálně by v tom roce měl být položen základní kámen, do roku 2015 by měl pavilon stát. Pokud by tento záměr nevyšel, pokud by magistrát nesplnil základní podmínku darovací smlouvy, kterou je důstojné vystavení na specifickém místě ve specifické budově, měla by nastoupit druhá varianta. Praha by podle Johnova názoru o Slovanskou epopej přišla. Konečně, proč by mělo být všechno v Praze? Brno je moravskou metropolí, Alfons Mucha byl Moravan. A Brno už v minulosti projevilo velký zájem. Nejeden současný návštěvník má jiný názor: proč by dílo, které Krumlov zachránil pro několika generací, nemělo zůstat u těch, kteří se o jeho zachování postarali?

 Pramen: rozhovor Denisy Novotné s Johnem Muchou, E15.cz, únor 2010

Zrození mistra secese

 

Znáte to, náhody nám občas zasáhnou do života, mnohdy úsměvně, někdy nemile a jindy způsobem, který ovlivní celý náš život, stanou se uzlovým bodem, křižovatkou, za níž je najednou všechno jinak. Poznamenaly i život Alfonse Muchy. Syn Jiří o tom říká.: Náhoda hrála v jeho životě důležitou roli. Zasahovala tak nápadně do jeho osudů, že časem začal věřit ve vyšší moc, která ho vede k jakémusi vzdálenému, důležitému cíli. Ano, náhoda může být pokynem vyšší moci, kouskem neočekávaného štěstí, ale i zde platí „štěstí přeje připraveným“

 Alfons Mucha se narodil 24. července 1860 v Ivančicích v rodině soudního zřízence Ondřeje Muchy. Už jako malý chlapec projevoval velké hudební a výtvarné nadání. Díky tomu dostal doporučení na střední školu v Brně, kde mohl své nadání rozvinout. Studoval na Slovanském gymnáziu v Brně, kde si přivydělával jako chrámový zpěvák v petrovském chlapeckém sboru. Už v této době uplatňoval svůj talent, maloval dekorace a plakáty pro ochotnická divadelní představení. Po skončení brněnských studií odešel z domova, neboť se jeho vlastní představy o budoucnosti rozcházely s představami jeho otce, který prý chtěl mít ze svého syna soudního úředníka. Ale nebuďme k němu přísní, svého krásně kreslícího chlapce se pokusil zapsat na výtvarnou školu a Slavnému ředitelství pražské Akademie výtvarných umění napsal uctivou supliku „zda-li jeho syn do ústavu řečeného může býti přijat“. Nemůže, sdělila slovutná akademie, bylo by lépe, kdyby otec zvolil pro syna jinou životní dráhu…

 Jeho malířská kariera začíná ve Vídni, kde od roku 1879 svůj talent uplatňuje jako malíř divadelních dekorací ve firmě Kautský - Brioschi – Burghardt. Poté odchází do Mikulova, kde se živí malbou portrétů obyvatel města, ale dílem náhody získává i větší zakázku, dekoraci interiérů zámku Emmahof, Emín (1883) nedaleko Hrušovan nad Jevišovkou.

 Tato epizoda si zasluhuje malé zastavení. Mucha, oslovený svým známým, vytvořil pro hraběte Khuena půvabnou pozvánku pro nějakou rodinnou oslavu. Hraběte jeho výtvarný rukopis zaujal a pozval ho k výzdobě prostor svého zámku freskami. Pro Muchu byla tato technika nová, ale rychle si ji osvojil k plné spokojenosti zadavatele. Pro jeho další život bylo důležité, že se díky bohaté knihovně zámku mohl důkladně zorientovat v soudobém umění i ve vědeckých disciplínách a historii. Jeho spolupráce se šlechtickou rodinou pokračovala na zámku Gandegg v Tyrolích, kde se s bratrem hraběte Khuena, zaníceným amatérským malířem, mohl věnovat malování a své práci. Zde také vznikla myšlenka jeho tříletého studia na Akademii krásných umění v Mnichově (1885).

   Mucha: Zvěrokruh

 

Ve studiu pokračoval  Paříži, kde svá studia ukončil v roce 1889 za podpory již zmíněného mecenáše. Pařížský pobyt se ukázal pro jeho umělecký vývoj jako rozhodující, neboť právě zde se zrodil jedinečný dekorativní styl, secese  (v Rakousku Sezession, v Německu Jugendstil, ve Francii Art Nouveau, v anglosaských krajinách Modern Style), který výrazně pronikl nejen do mnoha dalších uměleckých směrů, ale i do průmyslových výrobků. A právě v tomto směru se Mucha proslavil díky neuvěřitelné náhodě, která ho přivedla k práci pro slavnou herečku Sarah Bernhardt a její divadlo Theátre de la rennaisance.

 Byl konec roku 1894, nevlídný vánoční týden, Paříž byla vylidněná, málokdo trávil sváteční dny prací, jako Mucha na Štěpána v tiskárně Lemerciere. Tam ho zastihl asistent Sarah Bernardové, Brunoff, plný starostí: Sarah naléhavě vyžadovala, aby už na Nový rok se v ulicích města objevil poutavý plakát k její nové hře Gismonda (Victorien Sardou). JM popisuje zážitek svého otce podrobně: „Dělal jste někdy něco takového?“Mucha: „Dělal? Nedělal, ale zkusil bych to!“ Ještě tentýž den Muchu Brunoff zavedl do divadla (ve vypůjčeném fraku a cylindru) se skicákem;obnošený  cylindr se mu kácel na hlavě, když se snažil božskou Sarah zachytit v několika náčrtcích. Třicátého byl plakát hotov, vytištěn visel v tiskárně.

  Jeden z Muchových secesních plakátů: Tanec

Tiskař byl s výsledkem zjevně zklamán a Brunoff, který tam zaběhl ke kontrole, při pohledu na dílo zbledl. „Mon Dieu, je to zbodané, Sarah mě s tím vyhodí!“ Dopadlo to jinak, Sarah malíře obratem pozvala a když vstoupil, umělkyně stála před plakátem a zjevně nemohla od něho odtrhnout oči. Když Muchu uviděla, objala ho a zasypala chválou. Bylo to vítězství! Obratem se stal jejím základním dodavatelem.

Tato zakázka odstartovala období Muchovy největší slávy. Pro Sarah a její divadlo maloval plakáty zcela nového, šokujícího pojetí, připravoval a maloval scénické návrhy a kostýmy. V této době již byla Bernhardtová velice známá herečka, byla nejen krásnou ženou, ale vůbec i okouzlující a pro věc nadšenou osobností. Herečku zaujal návrh plakátu natolik,  že jejich spolupráce pokračovala dalších šest let. Gismondu obdivovala celá Paříž, Mucha se díky Sarah a novému plakátu stal se známým téměř přes noc. Pojetí jeho zobrazení v té době bylo v umění zcela něco nového. Nedlouho poté, co se jeho nezvyklé barevné studie objevily na veřejnosti, styl Art Nouveau začal být často nazýván stylem Alfonse Muchy. A umělcovo dílo se brzy stalo součástí každodenního života, mnoha podob užitého umění: plakáty, dekorační zástěny, krabičky na sušenky, obaly čokolád, parfémy či láhve likéru s etiketami navrženými Muchou se prodávali téměř všude.

Kolem roku 1903 začalo Muchu věčné malování podobných motivů nudit; motivem většiny jeho prací byla žena s květinami zasazená v romanticky řešeném pozadí. Oddanost slovanskému národu mu vnukla ideu projektu, který chtěl věnovat jako dar své domovině, a kterou pojmenoval Slovanská epopej: v duchu už promýšlel obrovská plátna ilustrující historii Slovanů. To byl mj. hlavní motiv, pro který se vydal do Ameriky, kde předpokládal získat peníze na svůj vysněný projekt.

 Spojené státy ho vítaly, jako největšího dekorativního umělce světa, což mu mj. umožnilo založit úspěšnou výtvarnou školu. Ale i jeho život v Americe byl provázen tvrdou prací. Vyučoval na své výtvarné škole, přednášel na univerzitách, věnoval se všestranné tvorbě umělecké i mnoha oblastem užitého umění. Přes svůj úspěch ale toužil vrátit se do vlasti a realizovat dlouho připravované dílo. I v tomto směru mu náhoda vyšla vstříc. Při návštěvách Chicaga pronikl do tamní početné slovanské komunity a seznámil se zde mimo jiné s průmyslníkem Charlesem Granem, americkým průmyslníkem a diplomatem, jež mu slíbil financování celého projektu a všestrannou materiální podporu při práci na monumentálním díle, pro jehož realizaci ho malíř získal.  

 Závěrem dodejme zkrácenou citaci z úvodu ke zmíněné knize, kterou nenapsal nikdo menší, než Louis Aragon:

 Takřka všichni velcí malíři (kolem 1900)… pocítili na sobě nápor toho, co se nazývá moderním: ale ani vichr vanoucí ve van Goghovi, ani smysl pro křivku u Gauguina, nebo u Seurata, ani zjednodušená linie Toulose-Latrekových tisků nevytvořily styl…Bylo to z Prahy, onoho podivného města hořícího barvami, odkud přišlo vzkříšení křivky…a stalo se světovým, tím spíše, že Mucha, ryze český umělec, byl veliký cestovatel a dokázal dát dávnému národnímu snu mezinárodní charakter… 

 Prameny:

Jiří Mucha: Alfons Mucha, Mladá Fronta 1982

Eva Haunerová: Alfonse Mucha, internetová studie

 

Slovanská epopej

 

V tomto, třetím článku se konečně dostávám k cíli mého vyprávění, k několika odstavcům o vzniku vrcholného díla Alfonse Muchy, Slovanské epopeje. Cesta k mimořádně náročnému dílu, které mu zabralo 20 let života, nebyla snadná ani z uměleckého hlediska, ani z hlediska nároků na prostředky, ani z pohledu složitosti praktické realizace. Není jednoduché vylíčit v několika řádcích heroický boj, který umělec musel svést na několika frontách, cestu, na které ho čekaly náročné překážky, včetně nedostatku prostého porozumění. Svědčí o mimořádné síle ducha, že záměr se uskutečnil a umělec přenechal svým dědicům, všem nám, dílo, které přečkalo téměř jedno století.

 

Asi nezávisle na tom, že kolem roku 1903 začalo Muchu věčné malování stále se opakujících motivů nudit (motivem většiny jeho prací byla žena s květinami zasazená v romanticky řešeném pozadí), oddanost slovanskému národu mu vnukla ideu projektu, který pojmenoval Slovanská epopej. Měla to být obrovská plátna ilustrující pohnutou historii Slovanů a od počátku si představoval, že je věnuje jako dar své vlasti. Realizace tak obrovského záměru ovšem narážela na zcela praktickou otázku, jak tento smělý záměr finančně zabezpečit. Potřebný zdroj předpokládal najít v zemi „neomezených možností“, v Americe.

 

Nejel za slávou, ale vydělat peníze, aby se mohl nerušeně věnovat práci, o které věřil, že je nejdůležitější  - říká jeho životopisec, Jiří Mucha. S pověstí, která ho předcházela, a s adresou milionářů v kapse vydal se pln optimismu do Nového světa.

 

 Busta AM v ivančickém muzeu

 Amerika ale dlouho neplnila jeho očekávání. Přijala ho jako největšího dekorativního umělce světa, ale toto nové období je poznamenáno jakousi tvůrčí krizí, úporně hledá své místo, jak říká „ve vážném malování “. Místo, aby využil ještě doznívající konjunktury dekorativního umění, které mu mohlo přinést velké peníze potřebné pro jeho nezištný grandiózní projekt (secese, jak rychle přišla, tak rychle ustupuje), odmítá svoji minulost. Sází na portrét, na olejomalbu, kterou neumí, malování bohatých paniček mu jde pomalu, a tak musí přijímat i objednávky na málo placené obálky časopisů, plakáty a reklamy. Jeho sen, jeho cíl zůstává nenaplněn, přesto i v této době vznikají v jeho ateliéru i mimo ně pozoruhodná díla.

 Konečně potkává r. 1904 Charlese R. Cranea, amerického průmyslníka a diplomata, jemuž je blízká myšlenky Slovanství, který ochotně naslouchá Muchovu výkladu o její úloze v budoucnosti Evropy. Mucha ho po čase seznamuje se svým snem, který v něm po roky zraje: věnovat zbytek života sérii dvaceti obrovských obrazů, jež symbolicky vyjádří dějiny Slovanstva  od pravěku až po současnost. Žádá ho o podporu financování technické stránky náročného projektu. Craneho myšlenka okamžitě zaujme a podporu nezávazně přislíbí. Jenomže definitivní potvrzení příslibu dlouho nepřichází.

 Mucha netrpělivě čeká: „On neví, že je to jako mezi životem a smrtí…Konečně jsem na té cestě, na kterou jsem se tak dlouho připravoval…Dnes se mi otevírá život a musím bezmocně čekat.“

 Roku 1909 se Mucha vrací do vlasti, Crane definitivně přijímá jeho návrh, dostává první šek na 7500 dolarů a práce na Slovanské epopeji mohou započít, k smělému záměru zbývá -  realizace.

 

 Skici pro Epopej – Ivančické muzeum Alfonse Muchy

 Ateliér přiměřený rozměrům velkorysého projektu malíř našel také náhodou, když byl pozván na zámek ve Zbirohu, kde po přestavbách zůstal rozsáhlý sál, do něhož tak-tak pronikal paprsek slunečního světla. Malíř okamžitě pochopil, že prosklením rozměrné střechy vznikne prostor ideální pro jeho záměr. Mohutná síň, doplněná originální konstrukcí podle jeho konstrukčních návrhů, umožňovala pracovat na několika rozměrných plátnech současně. Zámek poskytl na mnoho let i ubytování jeho rodině a Zbiroh se jim stal opravdovým domovem se všemi půvaby venkova. Pro mléko se chodilo s konvičkou do vzdáleného dvora, pro zeleninu do zámecké zahrady, ženské z vesnic tu přinášely čerstvé máslo, vejce, slepice…

 Práce na Epopeji začaly v roce 1911. Ke svému záměru Mucha přistupoval nanejvýš odpovědně, zdrojem jeho informací byli např. přední čeští i jihoslovanští historici včetně Františka Palackého. S francouzským odborníkem na dějiny Ernestem Denisem konzultoval pojetí tří prvních pláten. Jejich první náčrty provedl na jugoslávském pobřeží, kde se zásobil ohromným počtem kreseb z venkovského prostředí, zdejší zvyk a kroje se mu zdály nejbližším starodávným slovanským krojům. „Slované v pravlasti“, „Slavnosti Svantovítovy“, „Zavedení slovanské liturgie na Velké Moravě“ (?) pak vznikly nezvykle rychle.  První tři plátna předal Praze již 6.12.1912. Část svého úsilí stihl věnovat i menším úkolům, připomeňme jeho Princeznu Hyacintu a plakát pro Pěvecké sdružení učitelů moravských.

 

 Epopej v síních zámku Moravského Krumlova

 K výstavě první trojice pláten Epopeje v dubnu 1933 v Plzni prof. Čadík poznamenává: „…realismus epického líčení je sloučen s dekorativností afiší v podivuhodné souhře mohutného účinku. Umělecké hodnoty jsou především v originalitě komposice a v podivuhodné síle dynamických detailů…Jsou to symboly, jejichž gesto a výraz vyslovují dějinnou filosofii, rozvíjenou uměleckým dílem.“

 Mucha studoval kulturu Slovanů do nejmenších detailů, které mohly být pro dílo podstatné. Dokonce odjel na studijní cestu po Rusku, Polsku, Srbsku a Bulharsku, kde se snažil poznat tamní zvyky a dělal si důležité skici pro svůj projekt. Epopej se rozrůstala o ruský obraz, Kázání Husa v kapli Betlémské, o Setkání husitů na křížkách, obraz Po bitvě na Vítkově, zahájení tisku Bible Kralické v Ivančicích, Smrt Komenského na mořském pobřeží…

 Po vzniku Republiky československé šíře jeho tvorby zahrnuje bankovky a známky pro jeho nově konstituovanou vlast. Mucha vždy usiloval o to, aby svým dílem byl prospěšný rodné vlasti, a tak jakmile byl postaven Obecní dům v Praze, Mucha neváhal a nabídnul vyzdobení části interiérů bez nároku na odměnu jako dar českému lidu, stejným darem nové republice byly jeho bankovky i známky.

 Dne 1.září 1928 byla Slovanská epopej oficiálně odevzdána městu Praze, její přivítání tiskem ovšem, přes někdejší obrovský úspěch výstavy jejích částí v Americe, nebylo jednoznačné, dílo od počátku, a zdá se podnes, působilo a působí provokativně.

 Muchovo dílo je i po jednom století stále populární po celém světě. Jeho sláva byla oživena několik desetiletí po jeho pařížském triumfu a dnes mohou krásu jeho díla obdivovat návštěvníci v mnoha galeriích a muzeích po celém světě. Mucha se dokonce stal jedním z nejoblíbenějších zahraničních japonských milovníků umění a v Japonsku mu bylo otevřeno muzeum.

 Dílo Alfonse Muchy je všeobecně oblíbené a uznávané, ale skoro se zdá, že bylo a je více oceňováno v zahraničí než doma, jeho výstavu včetně částí Epopeje v Brooklynu (1921) navštívilo 600000 osob a tisk o něm mluvil v superlativech. Nejvíce kontroverzním dílem právě byla a do jisté míry i je Slovanská epopej, která byla bezmezně obdivována veřejností, ale kritizována uměleckou kritikou, která obrazy popisovala jako "prázdnou historickou nabubřelost".  Mohli bychom citovat desítky názorů pro i kontra, ale spokojme se závěrem se slovy autora: Vývoj každého národa může se zdarem pokračovat jen tehdy, vyrůstá-li organicky z vlastních kořenů a že k zachování této kontinuity je nezbytná znalost jeho minulosti…Chtěl jsem svým způsobem promluvit k duši národa…obraz vniká otevřeným okem do duše, je věcí pozorovatele jak s ním naloží…Budu šťasten, jestliže mi bude dopřáno přispět k tomuto poznání alespoň v naší slovanské rodině.

 

Poznámka: Celkový přehled obrazů Epopeje najdeme na adrese http://www.mkrumlov.cz/slovanska-epopej-obrazy-394.html

 

Pramen: Eva Haunerová, Internetová studie

            JIří Mucha: Alfons Mucha, Mladá fornta, 1982