Elektřina mě provází celým životem - rozhovor

Ing. Imrich Lencz, DrSc.  - věk: 83 let, bydliště: Rosice u Brna

Elektřina se stala jeho láskou v útlém mládí a dodnes se jí věnuje s plným nasazením. Kromě toho má i spousty dalších koníčků a zájmů, mimo jiné i počítač. A právě jeho prostřednictvím proběhl náš rozhovor. Sedli jsme si každý ke svému stolu, ale díky obrazovce jako bychom seděli u jednoho společného.

Takto zněla úvodní slova jednoho z mnoha rozhovorů, které Eva Procházková zorganizovala s jedním ze svých čtenářů ze Seniortipu, s jedním z jeho aktivních důchodců, se mnou, který otiskl časopis Doba seniorů. Rozhodl jsem se po dohodě s autorkou článek uveřejnit i na svém webu pro seniory.

Časopisecký článek musí být co nejstručnější, nemá dosti prostoru, aby vyčerpal všechno zajímavé, co se k tématu váže, co by ještě mohlo čtenáře dále zajímat. Rozhodl jsem se proto pro neobvyklé řešení, původní rozhovor pro svůj web ještě malinko rozvinout a k jeho jednotlivým odstavcům připojit ještě něco, jak doufám, zajímavostí. Budou uvedeny, tak jako v tomto odstavci kurzívou. Doufám, že vás mé další poznámky a postřehy zaujmou.

Křestní jméno Imrich i příjmení Lencz napovídají, že vaše kořeny nejsou úplně české…

Jak kdysi řekl můj kamarád, já jsem ideální produkt střední Evropy. Jsem český občan se slovenskou národností, maďarskými a německými předky, s manželkou z Moravy. Dětství jsem prožil na Slovensku, po střední škole jsem zakotvil na Moravě. Vystudoval jsem ČVUT v Praze a další nástavby studia k získání vědeckých hodností absolvoval v Brně.

Vyučovací jazyky škol, které jsem navštěvoval, jsem měl podobně pestré, 5 tříd základní školy a 3 třídy gymnázia v maďarštině, kvartu a průmyslovku ve slovenštině, techniku a další nadstavbu v češtině. Mrzí mě, že ač má nevlastní matka byla Němka, nenapadlo ji nás v tomto jazyku vzdělat, byl by se v životě hodil. Dalším jazykům jsem se musel naučit postupně, ve škole to byly základy ruštiny, v rámci aspirantury němčina, současně hlavně soukromým studiem angličtina.

Jak jste se ke své milované elektřině vlastně dostal?

Můj táta byl učitelem na venkovské škole, byl tam senzačně vybavený fyzikální kabinet. Úplně mě uchvátil. Bylo mi třináct let, našel jsem tam, i v knihách pro mladé techniky návody k nezapomenutelným pokusům. Navždy mi v paměti utkvěly názvy dvou knížek, které patřily v dětství k mým nejohmatanějším – „Sto pokusů“ a „Malý elektrotechnik“. Dělal jsem spousty různých pokusů, byly mezi nimi i různé lumpárny – z patron, které jsme po válce nacházeli, se daly vyrábět perfektní dělobuchy. Ale když se mi podařilo vyrobit první krystalku, která hrála, byl jsem ztracen. Ale už ve školním roce 1944/45 jsem se s elektřinou setkal se vší vážností, jako praktikant obvodního montéra slovenských elektráren.

 Jediný snímek z mé elektrikářské praxe (vlevo v předu)

Právem si můžete položit otázku, jak se čtrnáctiletý kluk stal pracovníkem obvodní služebny elektráren. Do gymnázia jsem chodil v Bratislavě, ta už se stávala koncem války nebezpečnou, otec mě tam už nechtěl pustit a tak jsem byl zapsán coby externista – měl jsem se doma učit a chodit ke zkouškám. Jeho rozhodnutí bylo moudré, náš internát na Dostojevského radu dostal při náletu plný zásah a zmizel ze světa, naštěstí drtivá většina chovanců byla ve škole.

Můj strýc Pavel, znal mé sklony, pochopil, že bych se asi moc neučil, byl to on, který mi tuto praxi domluvil. Nelituji, kromě toho, že jsem se dokonale seznámil s  rozvodem elektřiny, byla to ohromná škola života, včetně obeznámení s docela tvrdou fyzickou prací. Přechod fronty byl v našem okolí poměrně snadný, přesto nám zanechal kilometry rozstřílených vedení, desítky zničených transformátorů. Na našich mizerných kolech jsme vyráželi denně už za kuropění, celý den stavěli nové sloupy, montovali izolátory, natahovali vodiče.

Učitelské geny jste v sobě neobjevil?

Zkusil jsem to – dva semestry jsem externě přednášel na ČVUT, ale zjistil jsem, že to není nic pro mě. Své „kantorské ambice“ jsem si splnil desítkami přednášek na různých seminářích a mezinárodních konferencích, ale kdysi v padesátých a šedesátých letech i na českém venkově, kde jsem v rámci Československé společnosti pro šíření vědeckých znalostí přednášel po vesnických hospodách a sokolovnách zájemcům o vědění. Tématem bývala další má láska – rodící se televize, mimořádný zájem byl o přednášky na téma atomové energie, bylo to v padesátých letech, kdy byla uvedena v SSSR do provozu první atomová elektrárna na světě.

Rodičovské geny se nicméně ve mně usadily, živelně rád jsem přednášel a jak bude v dalším uvedeno, našel jsem si časem mimořádně zajímavé a rozsáhlé auditorium, tisíce posluchačů rozhlasu. Mimochodem, stal jsem se i vědeckým průvodcem jednoho vzdělávacího pořadu televize, pořadu o kybernetice.

 Na celostátním semináři o energetice jako lektor i posluchač

Problematika energetiky je pro běžné lidi hodně složitá. Dokážete to nějak přiblížit? O co se vlastně snažíte, jaký je váš cíl?

Energetika je velmi široký obor, i v naší malé zemi existují stovky různých elektráren, od nichž se musí sítěmi dovést elektřina do každé domácnosti, část i napříč celou republikou. Je to neobyčejně složitý živý organismus, který se musí neustále řídit a slaďovat. Naše spotřeba stále roste, elektrizační soustavy je třeba rozvíjet, zdokonalovat. Rozvíjí se mezinárodní spolupráce, Evropa je dnes dokonale navzájem propojena. Rozvoj československé elektroenergetiky – to byl obor, kterým jsem se celý život zabýval.

Rozvoj elektroenergetiky, jinak řečeno elektrizačních soustav, je ovšem mimořádně obsáhlé téma. Navíc náš objekt, československá soustava, se po ta desetiletí mé praxe neustále vyvíjel, rozrůstal pod rukama. Původní nepříliš významné staré elektrárny z předválečné doby byly nahrazovány stále většími a modernějšími uhelnými velkoelektrárnami, přibývaly výkonné vodní elektrárny jako Orlík, Dalešice, Čierny Váh, první atomka, Dukovany a později Temelín.  Rozrůstala se přenosová elektrická síť, od původního poměrně skromného napětí 110 000 V, přišly „dvoustovky“ a posléze vedení s přenosovým napětím 400 000 V. Nesměle se rozvíjela mezistátní energetická spolupráce, nejprve s Maďarskem, Polskem, ale objevilo se i první propojení Východ/Západ , vznikla naše energetická spolupráce s Rakouskem. To všechno nevznikalo samo od sebe, muselo se pečlivě naprojektovat, propočítat, aby soustava byla schopna plnit stále náročnější úkoly a tehdejší orgány, odpovědné za tento rozvoj zásobovat důvěryhodnými informacemi technického a ekonomického charakteru. A to byla naše základní úloha.

Do vaší práce určitě vstoupily počítače. Kdy to bylo?

Kolem roku 1960 se v zahraniční odborné literatuře začaly objevovat první zmínky o samočinných počítačích. Byly to nemotorné přístroje, ale byly. Brzy se do stavby prvního čs. počítače v Praze pustil i Výzkumný ústav matematických strojů – dnes bychom s úsměvem řekli, že to byl středověk výpočetní techniky. A v našem výzkumáku, dokonce v mé hlavě, se zrodil odvážný nápad – svěřit budoucnost modelování rozvoje čs. energetiky počítačům. Bylo to téměř drzé – v celé republice bylo počítačů asi pět, programovat neuměl skoro nikdo. Ale byli jsme mladí, měli jsme elán - během pěti let jsme vytvořili sadu základních modelů čs. elektrizační soustavy. A vlastně až do svého odchodu do důchodu v r. 1990 jsme to zdokonalovali a postupně přenášeli na moderní osobní počítače; tato problematika je dodnes nosnou náplní ústavu, v němž jsem celý život pracoval.

 Můj někdejší tým spolupracovníků kolem roku 1988

Měl bych dodat, že do roku 1960 jsem pracoval jako konstruktér tzv. analogových počítačů pro energetiku, kdysi jediných technických prostředků, které dovolily zvládnout mimořádně náročné úkoly, související s projektováním rozvoje elektrických soustav, elektrických přenosových a rozvodných sítí. Náš tzv. střídavý model sítí, na kterém bylo možné vyšetřovat budoucí poměry v rodící se přenosové soustavě ČSR, vážil deset tun a zabíral dvě podlaží jednoho menšího pavilonu brněnského výstaviště. Vyšetření jediné úlohy zabralo dvěma pracovníkům celý den. Náš smělý odhad z r. 1960, že stejnou úlohu časem zvládnou mnohem účinněji číslicové počítače, se ukázal jako prozíravý a správný: i průměrný osobní počítač (PC) by tutéž úlohu dnes vyřešil za několik minut.

Zdá-li se vám můj tým asi z roku 1988 poměrně početný, vězte, že problematika, kterou jsme řešili (a dodnes moji nástupci opakovaně řeší pro další cílová období) vyžaduje poměrně obsažnou a složitou týmovou práci. Zčásti jsou to tvůrci matematických modelů několika typů, od matematické statistiky, pravděpodobnostních, optimalizačních až po simulační modely. Další část týmu se zabývá mimořádnými objemy potřebných dat o vývoji spotřeby elektřiny, podrobných průběhů zatížení elektrizační soustavy, jejich predikcí do rozvojového období, technickými a ekonomickými i ekologickými charakteristiky elektráren, přenosových a distribučních vedení a sítí. Na ně navazuje jakási finalizace práce, návrhy konkrétních variantních programů rozvoje elektrizační soustavy ve střednědobé a dlouhodobé perspektivě a vyšetření jejich očekávaných vlastností.

S odchodem do důchodu jste za elektřinou zavřel dveře?

Kdepak. Intenzivně studuji, co se v této oblasti děje ve světě, vytvářím si své názory a své poznatky shrnuji do odborných článků. Časopis Energetika jich za poslední dva roky uveřejnil kolem dvaceti, někdy jen krátké úvahy, většinou ale rozsáhlejší práce o 20 stranách.

Můj odchod do důchodu byl vlastně dvoufázový. Nárok na penzi jsem nabyl k roku 1990, který ale otevřel zcela nové možnosti. Formálně jsem o důchod požádal, ale současně jsem založil malou poradenskou firmu a svému mateřskému ústavu nabídl spolupráci na zcela nové bázi. Nabídka byla přijata a moje spolupráce na staronových problémech pokračovala až do roku 2004 do mých 74 let. Od vědecké práce se úderem šedesátky neodchází, hlavní břemeno projektu převzal nový tým, nový koordinátor, kterého jsem stihl vychovat; pro mne se vždy našly nové zajímavé dílčí problémy, na nichž jsem mohl uplatnit své celoživotní zkušenosti a mj. jazykové znalosti. Ale dodnes pilně studuji další vývoj světové energetiky, její starosti, problémy, tendence – internet k tomu poskytuje nekonečné možnosti.

Jaké jsou vaše další zájmy? Máte na ně vůbec čas?

Mým největším byla opravdu má profese, té jsem věnoval a vlastně stále věnuji nejvíc času. Ale baví mě i další věci- práce se dřevem a kovem, zahrádka - to je naše společná vášeň s manželkou, fotografování, hudba. A koníčkem zcela zvláštním a mimořádným se mi stala autorská spolupráce s Československým rozhlasem.

Přestože jsem ve své profesi, v aplikované matematice nalezl zalíbení (možná vám to připadá zvláštní), nechtěl jsem se stát tím jednostranným vědcem, který nezná nic jiného než svoji profesi, usiloval jsem o určitou všestrannost. Život na malém městě v rodinném domku s velkou zahradou vám nabízí desítky příležitosti k jinému typu, neváhám říci, tvůrčí práce. Raná praxe v elektroenergetice mi dala základy jednoho řemesel, od kamarádů a řemeslníků na stavbě našeho domu jsem se naučil dalším dovednostem, manželčin skvělý otec mě vzdělal v zahradničení…

Má profese, zájmy i koníčky mi poskytly ohromné množství námětů pro relace o vědě a technice – za třicet let rozhlas odvysílal několik set mých pořadů.

Naše zahrádka poskytuje dostatek možností k práci i odpočinku

Jak k té spolupráci s rozhlasem došlo?

Náš výzkumný ústav navštívil Přemysl Matula, vedoucí redaktor vědy a techniky brněnského rozhlasu a natočil tu reportáž pro svůj pořad Paprsek. Zaujalo mě to, nabídl jsem mu své vlastní pásmo o zajímavostech mé profese, a to byl začátek naší dlouholeté spolupráce. Vzniklo několik set pořadů, které populární formou přibližovaly posluchačům jak energetiku, tak i další okruhy vědy a techniky, jako je fyzika, matematika, elektronika.

 V rozhlasovém studiu

Rozhlasové vysílání má své zvláštní kouzlo, jakousi magii slova, rozvíjí představivost, v době před-televizní rozhlasový přijímač byl samozřejmým virtuálním příslušníkem naší rodiny. Poslouchali jsme zpravodajství, s dcerou rozhlasové pohádky a večerníček, ve svátečních chvílích nejrůznější inscenace i pořady Anny Hostomské o velikánech hudby. Uslyšet ve vysílání svůj pořad se stalo pro mne mimořádným magnetem, možností pokračovat v přibližování kouzla vědy a techniky nově už daleko širšímu okruhu zájemců. Spolupráce s Paprskem byla mimořádně zajímavá, postupně jsem v ní uplatnil několik svých, mohli bychom říci „seriálů“, pořadů se specifickým zaměřením na zájemce o stavbu elektronických přístrojů, technické kvizy, šetření energií atp. Stala se pro mne i školou publicistiky, umění přiblížit vědecké a technické problémy širšímu okruhu veřejnosti.

Podnikl jste určitě i řadu zahraničních pracovních cest…

Protože naše energetika byla hodně napojená na SSSR, pracoval jsem několik měsíců i v Moskvě, zajímavé byly mé cesty na Sibiř, do Irkutska, na Bratsk. Pracovní povinnosti mě zavedly do atraktivních lokalit – do Tbilisi, Petrohradu, k Bajkalu. Spolupracovali jsme i s výzkumnými ústavy v Německu a dalších zemích tehdejšího RVHP, mé cesty směrovaly i tam. Ale zcela mimořádné v tomto směru byly pro mě dva roky až v nových podmínkách, v devadesátých letech. Oslovil mě ředitel jednoho našeho energetického poradenského ústavu. Hájil jsem jejich zájmy v rámci významných mezinárodních projektů – nalétal jsem za dva roky 80 tisíc kilometrů po evropských metropolích zemí EU.

 Můj poslední velký projekt - koordinační středisko projektů PHARE

Celý život jsem neměl příležitost přijat nějakou vskutku zajímavou práci v zahraničí, na západ od našich hranic, přesněji, nebylo mi to dovoleno. Obrat přinesly až devadesáté roky, dostal jsem příležitost obhájit návrh malého mezinárodního konsorcia s českým vedením na řešení jednoho úkolu Evropské komise pro energetiku na vybudování tzv. koordinačního střediska nadnárodních energetických projektů PHARE. Podařilo se, v letech 1994 až 1996 jsem se stal vedoucím (Team Leaderem) malého mezinárodního týmu, který připravoval, zadával a řídil energetické projekty mezinárodního významu k řešení problémů energetiky transformujících se zemí střední, východní i jižní Evropy, od Albánie, Bulharska, Rumunska přes naše široké okolí až po Baltské státy. A jelikož řešiteli projektů se staly většinou firmy západních zemí, mé cesty vedly nejednou i do SRN, Francie, Rakouska, atp.

Vím o vás, že jste se zúčastnil natáčení i jednoho televizního zdravotního pořadu, určeného k osvětě diváků…

Vloni mi byla neočekávaně diagnostikována rakovina plic, zcela náhodou, když jsem podstoupil rentgenové vyšetření po pádu na zledovatělém chodníku.  Poznalo se to včas, ještě jsem neměl žádné potíže. Díky skvělé práci lékařů a navazující radikální operaci jsem nemoc úspěšně překonal. Uvědomil jsem si, jaké jsem měl štěstí, že byl můj problém tak brzy objeven. Proto jsem souhlasil, když mě oslovila má ošetřující lékařka s prosbou, abych byl v pořadu takovým příkladem pro diváky. Je totiž důležité neváhat a jít k lékaři při sebemenším podezření- čím dříve, tím lépe. Kratičká relace nemohla vyjádřit vše důležité, proto jsem napsal článek „Pacientem plicní onkologie“ a umístil ho na svůj web.

Vy jste si založil svůj web?

Dokonce tři. Jeden je takový rodinný – s fotografiemi, vzpomínkami, určený snad pro další generace naší rodiny, pro ty, kdo přijdou po nás a budou o nás chtít něco vědět, taková kronika. Založil jsem ho po smrti mého táty. Uvědomil jsem si, že mnoho otázek, na které bych se ho rád zeptal, už zůstane navždy nezodpovězených, že jsem takovou příležitost definitivně promeškal. Druhý web se týká mé milované elektřiny, jsou to vzpomínky energetika ve výslužbě- o rozvoji mého oboru, o milnících na mé profesionální cestě.  Vyjadřuje i mé názory na budoucnost tohoto mimořádně důležitého odvětví. Na třetím jsou mé články, kterými mj. přispívám na portál Seniortip, které se týkají všeho, co mě napadne- mé úvahy, vztah k okolí… Je to má zábava, trénink stárnoucího mozku.

První osobní počítač přistál na mém pracovním stolu ještě před nástupem do formální penze a samozřejmě mě následoval i v dalších letech. V mém malém poradenském středisku zastával několik funkcí: výpočtáře, konstruktéra, kreslíře, technické asistentky, stal se i prostředkem komunikace s mým někdejším mateřským pracovištěm. Snažil jsem se trvale sledovat a osvojovat si většinu jeho dovedností, na okraj zmiňuji pokročilé postupy práce s fotografiemi a jedním z těch posledních se stala i možnost návrhu vlastního webu, samozřejmě s vlastní, osobitou náplní.

Pane Lenczi, co byste vzkázal svým vrstevníkům, čtenářům našeho časopisu?

Víte, dnes je módou protáhnout své údy ve fitcentrech. Tak tedy - já mám dvě. Tělesné - to je má zahrádka, duševní – to je počítač. Myslím si, že pro každého seniora je důležité, pokud to jde, dělat věci naplno. Žít i odpočívat. Kdysi dávno mi jistý moudrý stařík v Gruzii doporučil: Naplno pracovat, naplno jíst, pít, naplno milovat…

 Pokud síly stačily, rádi jsme se věnovali turistice, mj. toulkám po naší krásné přírodě. Patřily k mému heslu: naplno žít!