Muchova rodina - Marie Muchová

V souvislosti s blížícím se výročím jsem vám slíbil povídání o členech  rodiny Alfonse Muchy. Ten pohled by nebyl úplný, kdybych se nezmínil o jeho manželce, jak ji říkávali Marušce, Marii Chytilové Muchové. Jiří věnuje ve své knize seznámení a životu svých rodičů obrovský prostor.

 Svatba manželů Muchových se konala 10. června 1906 ve farním chrámu Páně na Strahově. Bezmála 46letý umělec si bral 23letou dívku. Jejich sňatku předcházelo poměrně dlouhé období známosti, namlouvání.

 Maruška přiznává: Muchu si vyhlédla kolem roku 1902 v Národním divadle na slavnostním představení, uspořádaným na počest návštěvy Augusta Rodina v Praze, kam ho Mucha doprovázel. Celé hlediště bylo soustředěno na umělce zvučného jména, jen Maruška si mohla na jeho sousedovi nechat oči. Ale jejich vztah se začal formovat až na podzim roku 1903, kdy se Mucha uvolil přijat ji v Paříži ve svém ateliéru a přislíbil, že ji bude učit řemeslu malířskému; v tomto směru už měla něco zkušeností.

 Nemáme prostor na popis jejich sbližování, na citaci bezpočetných dopisů, které si spolu vyměnili, když se dívka zasažená šípem lásky vrátila domů, když Alfons si to namířil za oceán, kde si troufal získat peníze na uskutečnění velké myšlenky, která doutnala v jeho srdci i mysli, o oslavě Slovanstva. Informace o jejich vztahu se nezvratně šířily v Čechách, Paříži i New Yorku a v květnu 1906 časopis The American píše: malíř plakátů nachází dokonalou krásu ve své nevěstě. A Mucha přiznává: Spatřil jsem ji a byla krásná, promluvil jsem s ní a byla oduševnělá a miloval jsem ji…Nedlouho poté muž, jehož obrazy i zjev okouzloval všechny ženy, slavil sňatek s dívkou o 23 let mladší v kapli svatého Rocha Strahovského kláštera. Svatební cestu trávili novomanželé doma, v Peci na Šumavě.

Mucha s manželkou a dětmi

 

 Amerika nepřinesla Muchovi ani očekávaný úspěch ani ekonomické výsledky. Ale Maruška, která mu stála po boku, dokázala ho na trnité cestě umělce za grandiózním cílem podpořit, usměrňovat, přestože byly chvíle, kdy o její rady nestál.

 Do Čech se vrátili začátkem roku 1910 a jak už to bylo pro jeho život mnohdy typické, dílem náhody se mu podařilo nalézt na Zbirohu potřebný obrovský prostor pro malbu Epopeje; finanční podporu mu v nezbytné míře přislíbil americký mecenáš pan Crane. Zde začíná skutečný rodinný život manželů Muchových, poznamenaný nejen uměním, ale i jistým návratem k venkovskému způsobu života. Zde, jak říká Jiří, se z Muchy a Marušky stávají definitivně Matka a Otec…

 Jiřího líčení příběhu velké lásky umělce a jeho žačky, konec konců i jeho vztahu k něžnému pohlaví, mi v pojetí jeho syna připadá jako skoro idylické, bez kazu. S tím nesouhlasí jiní životopisci velkého muže. Známosti a lásky se ani jemu nevyhýbaly, ale prý ženit se určitě nechtěl. I jeho vztah se Sarah je opředen tajemstvím: bylo to ryzí přátelství, nebo překročilo jeho hranice? Daly by se najít konkrétní jména žen, které ho načas upoutaly, ale přišel 19. říjen 1903 a u dveří jeho ateliéru zazvonila Maruška, Marie Chytilová, aby si svatbu připustil. O Marušce si také můžeme přečíst málo lichotivá slova: „Ta počítala a počítala, z venkovského děvčátka vyrostla zdatná počtářka, to ona přijímala zakázky od bank a záložen, domlouvala ceny, spolupracovníky, modely“. Ale který umělec by bez zdatného manažera dokázal zvládat nesmlouvavý nápor praktického života a přitom bez nároků na přiměřenou odměnu vytvořit dílo, které bude žít věky?

 

Prameny: Jiří Mucha: Alfons Mucha, Mladá fronta, 1982

                 Irena Jirků: Osud byl rodu ženského, SANQUIS č.72/2009, str. 22

Muchova rodina - Jaroslava Muchová

V souvislosti s blížícím se výročím bych vám rád představil členy rodiny Alfonse Muchy, v těchto odstavcích jeho dceru, Jarioslavu.  Nejméně informací se mi podařilo získat právě o ní, v tomto směru je i Jiřího kniha neobyčejně skoupá. Pomohl přítel Jaroslav, roky si schovává zajímavé výstřižky z oblasti kultury a ze svého archivu mi poskytl neobyčejně zajímavý výstřižek.

 Paní Jaroslava Muchová, dcera slavného malíře, jako malá studovala balet, přesto už k prvním narozeninám dostala od táty paletu, barvy a štětec. Možná i to rozhodlo, že do jisté míry následovala dráhu svého otce a při tvorbě Epopeje se stala jediným Muchovým pomocníkem. Míchala mu barvy, kolem malíře stálo až 50 hrníčků, padesát odstínů. Ale daleko důležitější byla její asistence při přenosu výsledků studií jednotlivých detailů obrazů na ta obrovská plátna. Mucha každý detail pečlivě připravoval, postupně vznikaly náčrtky, skici, návrhy, jejich rozměr rostl až do skutečné velikosti, a scéna se přenášela na průhledný papír a odtud na rozpracovaný obraz.

 

Mucha svou dceru často zobrazil na plátnech Epopeje. Toto je zřejmě studie její podobizny.

Umělkyně slavného otce vzpomíná: Mucha měl vždy předem všechno promyšleno, nepotřeboval gumu, kompozice mu byla předem jasná. Nerad maloval zpaměti, rád měl před sebou předlohu, třeba ruku své dcery, nebo maketu – v ateliéru si například nechal postavit model ivančického opevnění (obraz Bratrská škola v Ivančicích, kolébka Bible kralické). Jindy se stala modelem postav, které se na výjevech Epopeje objevily. Měla i vážnější úlohy, například na vstupním obrazu, nazvaném Slované v pravlasti - Mezi tureckou knutou a gotským mečem ji připadl úkol namalovat celé nebe včetně hvězd zářících nad uhánějícími jezdci…

 Obrazy, které při skladování doznaly značné ujmy, utrpěly mrazem i vodou, po válce osobně restaurovala. I jí patří dík, že toto nevšední, světově ojedinělé dílo zůstalo zachováno pro naše generace.

 Pro zajímavost dodejme, že dívčí podobu pani Jaroslavy najdeme na rubu první čs. desetikoruny vydané r. 1920, její pozdější podoba zdobí bankovku padesátikorunovou (1931).

 

Muchova rodina - Jiří Mucha

 

 Syn Alfonse Muchy, Jiří, nenásledoval otcovu uměleckou dráhu, zato nám o jeho životě podává ve dvou svých knihách obsáhlé a důvěryhodné svědectví. Představují důkladnou umělecko-historickou studii, v níž se můžeme důkladně seznámit s dobou, umělecko scénou, významnými osobnostmi

 

Jiří Mucha (1915-1991) byl prozaik, reportér a překladatel. Jeho první manželkou byla Vítězslava Kaprálová (žila v letech 1915 - 1940), hudební skladatelka a výrazná umělecká osobnost, důvěrná přítelkyně skladatele Bohuslava Martinů. Jeho druhou manželkou byla skotská hudební skladatelka Geraldina Thomsenová, která dodnes žije v Praze. Mají syna Johna (1948), původně finančníka, který v současné době pečuje o pozoruhodné dědictví po svém dědovi.  Jen o málo mladší je nemanželská dcera Jiřího Muchy a Vlasty Plockové Jarmila (1950), která vystudovala architekturu; dnes navrhuje a vyrábí užitné předměty podle studií Alfonse Muchy.

 

 

Jiří Mucha

  Podstatnou část dětství trávil Jiří Mucha s rodiči v cizině, změnami působiště byla poznamenána i jeho gymnaziální studia.  Připravoval se na dráhu lékaře nejdříve v Praze, potom na Sorboně v Paříži, ale tíhlo ho to jiným směrem. Zaujalo ho studium dějin umění a orientalistiky na Filozofické fakultě, ale toto studium už nedokončil. V roce 1939 se přihlásil do československé jednotky francouzské armády. Po okupaci Francie byl evakuován do Anglie, kde pracoval pro rozhlas, stal se válečným zpravodajcem rozhlasové stanice BBC v severní Africe, na Středním východě, v Asii a na konci války na západní frontě. V práci novináře pokračoval i po roce 1945; na tuto činnost plynule navázala jeho dráha spisovatele.

 

 Jiří s manželkou Geraldine

 Jeho slibnou kariéru přerušila zvůle: jako účastník západního odboje byl v roce 1951 obžalován a odsouzen na šest let do vězení. Tam, v uhelných a uranových dolech uplatnil svoji původní profesy lékaře. V roce 1955 byl propuštěn na základě amnestie a později rehabilitován. Po svém propuštění r. 1955 se pokračoval v literární práci i jako scenárista a překladatel z angličtiny. Od šedesátých let žil Jiří Mucha střídavě v Praze a Londýně. V roce 1989 byl zvolen předsedou českého PEN klubu. Svobodně pracovat a publikovat však mohl až v 80. letech.

 Ve dvou obsáhlých životopisných románech, Kankán se svatozářem (např. Odeon, 1969) a s prostým názvem Alfons Mucha (např. Mladá fronta, 1982) podrobně vylíčil peripetie otcova pohnutého života, plného na události, zvraty, úspěchy i složitější roky, setkávání a konfrontace s celou plejádou osobností umělecké sféry konce 19. a začátku 20. století. Významnou etapu svého života, setkání s Vítězslavou Kaprálovou, jeho první ženou, popisuje dílo Podivné lásky (Mladá Fronta 1988), jemuž se přisuzuje mimořádná umělecko-historická hodnota.

  Napsal na 14 obsáhlejších prozaických prací, podílel se na 11 filmech.

 

Pramen: Syn slavného otce, Směr č.4, 1989

Muchova rodina - Geraldina Thomsen Muchová

 Pani Geraldina, druhá žena Jiřího, snacha Alfonse Muchy se před časem (asi r.2005) objevila i v Krásných ztrátách ČT. Zpráva z tehdejšího Týdeníku televize tuto více než zajímavou relaci glosuje a o této dámě, hudební skladatelce, toho říká velmi mnoho. S jejím využitím a pomocí dalších pramenů se pokusme o její portrét, portrét významné členky rodiny Alfonse Muchy, která dnes pečuje o jeho nesmrtelný odkaz.

 Je jí osmaosmdesát, ale krásu z tváře nedokáže smazat ani takový věk. Dáma narozená ve Skotsku a spoustu let žijící v Praze, má za sebou neobyčejný život.V době, kdy se s Jiřím seznámila, ten už měl za sebou krátké, všeho všudy dvouměsíční  manželství s Vítězslavou Kaprálovou (1915-1940 ). Bylo to v Anglii roku 1941, poznamenané válečnými událostmi, kde Jiří působil jako novinář pro BBC. Po krátké známosti se vzali, jejich manželství ukončil její předčasný odchod z tohoto světa.

 V jedenačtyřicátém se Anglie připravovala k invazi a Geraldininy dvě tety byly vystěhovány do vnitrozemí. Při jejich návštěvě se Geraldina zcela náhodně setkala s Jiřím. Dnes pobaveně říká, že svého muže „sebrala na ulici“. Tenkrát netušila, co jeho jméno znamená a kdo je jeho otec, malíř Alfons Mucha.

 Geraldina Thomsen Muchová 

 Ještě téhož roku se s Jiřím vzali. Její rodiče byli proti svatbě s neznámým vojákem, ale jeho šarm je zakrátko odzbrojil. Znali kupodivu dílo Alfonse Muchy, ale bylo pro ně neuvěřitelné, že Jiří je jeho syn. Další roky ale ukázaly, jak pozoruhodného muže si dcera zvolila za manžela; přes jeho původní orientaci na medicínu, filosofii a orientalistku, Geraldina si na něm nejvíc vážila jeho umění spisovatelské a překladatelské.

 Mezi Jiřího přáteli-letci se Geraldina brzy naučila mluvit česky, bez učebnice, jen od poslechu, ovšem jak se ukázalo, získala slovník poněkud nekonvenční, s půvabným skotským přízvukem.

 Na konci války se mladí manželé Muchovi vrátil z Anglie do Čech, do Prahy, tehdy ještě do bubenečské rodinné vily v ulici V Tišině. Setrvali v ní do padesátého roku, když byli při likvidaci soukromého vlastnictví bezodkladně násilně vystěhováni. Toho se naštěstí Alfons Mucha nedožil. Druhá žena Jiřího Muchy dnes žije v bytě na Hradčanském náměstí, kam se rodina byla nucena přestěhovat.

 Jejich život za starého režimu nebyl snadný. "Jirka vystavoval Alfonsovy práce v zahraničí. Komunisté to tolerovali, protože to přinášelo valuty. V sedmdesátých letech ale dvakrát nedostal výjezdní doložku a nemohl uspořádat další výstavy. „Někdo nám poradil, že by bylo dobré, kdybych se odstěhovala do Skotska, aby mohl Jirka žádat o návštěvu své ženy. Tak jsem to udělala," vysvětluje Geraldina, proč se na dlouhé roky odstěhovala z Prahy.

 S Jiřím se vídali při jeho výjezdech do zahraničí a koncem osmdesátých let do Prahy už často jezdila. Definitivně se vrátila těsně po revoluci, ale společného času v Praze už manželům moc nezbývalo. Jiří zemřel v roce 1991 a ona spolu se synem Johnem, který žije částečně v Londýně a částečně v Praze, založila a spravuje nadaci a muzeum Alfonse Muchy.

 Skladatelka u klavíru

 Elegantní dáma, která je (zvláštním řízením osudu stejně jako Vítězslava Kaprálová) hudební skladatelkou, nacházela u svého klavíru a komponování útočiště vždy, když se jí zdálo, že na ni život příliš těžce doléhá. Zcela otevřeně, ale s velkou noblesou a nadhledem mluví i o tak osobních věcech, jako jsou galantní poklesky jejího manžela, jeho nemanželská dcera Jarmila Plocková či vztah s Martou Kadlečíkovou, která s Jiřím Muchou žila v době jejího pobytu ve Skotsku.

 "Byla jsem tolerantní. Jirka měl velké charizma, pořád se do něj někdo zamilovával. Říkala jsem si, že člověk, který byl ochoten nasadit pro svou vlast život, a oni ho za to strčili do basy, má právo si alespoň v soukromí žít podle svého," usmívá se. O nemanželské dceři, která byla jen o dva roky mladší než vlastní syn John, věděla od začátku. "To byla věc, do které jsem se nepletla. Když se stalo, že Jirka přivedl její matku do jiného stavu, prosil mě, abych to nikomu neříkala, protože její manžel je strašně žárlivý a kdoví, co by se stalo. Mlčela jsem a nikdo se nic nedozvěděl. Jarmila vyrůstala v přesvědčení, že její otec je Plocek. Pravdu se dozvěděla až po jeho smrti. Jirka jí dal povolení vyrábět věci podle Alfonsových návrhů. Jsou moc hezké, ona je velmi talentovaná."

 Krásných ztrát prožila Geraldina Muchová hodně. Vydaly by na román. Žádné z nich nelituje. "Když se dnes ohlédnu, vím, že jsem prožila krásný život. Zajímavý a dobrodružný. Jsem šťastná, že žiju v Praze. Pro muzikanta je Praha to nejlepší místo."

 

Prameny: Zuzana Ptáčková, Týdeník televize 2005/36

    Věstník Klubu Za starou Prahu 2-3/2007

    Marie Kulijevičová, Xantypa 2005/5

    Magdaléna Kubínová, MF