Naše osobnosti

Na této stránce si chceme připomenout některé významné osobnosti našeho Klubu, zejména ty, kteří nejsou mezi námi. Na prvním místě to bude Anička Petrčková, jak jsme sí říkávali, naše pani režisérka. Byla jedním z těch, kteří se stali hnací sílou Klubu, která spoluurčovala jeho cesty, jeho programy.

Naše pani režisérka – Anička Petrčková

 Málokdo z členů našeho klubu důchodců přispěl ke zdaru akcí a programů našeho klubu tolik, jako „naše paní režisérka“, Anička Petrčková. Symbolicky řečeno podepsala se pod desítky akcí klubu, zejména společenských večerů, neúnavně promýšlela a spoluvytvářela koncepci připravovaných programů, choreografii tanečních vystoupení, které s členkami a členy klubu nacvičila, navrhovala i šila kostýmy odpovídající duchu připravovaných vystoupení…Konec konců, mnoho důkazů najdete v naší fotogalerii.

 Narodila se 16.7.1920, svých devadesátin se už, žel, nedožila. Po ukončení základní školy studovala na zdravotní škole v Brně, vzhledem k blížícím se válečným událostem a nebezpečí totálního nasazení zvolila později dráhu dámské krejčové. Měla zvláštní smysl pro aktuální módu a její trendy dovedla uplatnit ve svých návrzích a výrobcích. Tuto svoji lásku uplatnila i v práci klubu, kostýmy našich dam a často i pánů, které navrhovala vždy odpovídaly duchu připravovaného programu a budily obdiv, přestože často vznikaly z upotřebených materiálů.

Její další odborností i láskou byl tanec; způsobilost pro toto umění získal v taneční škole Elmarity Divoškové, její schopnosti se neomezily jen na taneční výkon, ale stala se i zdatnou choreografkou tanečních vystoupení. Tanec a sport jdou nejednou ruku v ruce a to byl i její případ, mnoho práce odvedla pro místní Sokol jako cvičitelka mladších a poté i starších žákyň, i oddílu gymnastek, samozřejmostí byl její podíl na nácviku i cvičení několika Spartakiád.

 Své schopnosti a zájmy uplatňovala už během války podílem na činnosti rosického divadelního souboru v inscenaci řady operet (Petříček a Pavlíček, Růže z Argentiny…), v programech pro někdejší nádherné rosické sokolské maškarní plesy (rázu Letem - světem, Na palubě Queen Mary, Cirkus bude…).

 Mnoho inspirace i zkušeností získala cestováním i na zajímavých zahraničních pobytech, např. v Polsku (1957-8), Číně (1960), Sýrii (1968-9), Maďarsku, Jugoslávii, Francii, Rakousku, Itálii; cestování se stalo její další velkou láskou.

 Stala se zakladatelkou prvního Klubu důchodců v Rosicích a jeho mimořádně aktivní členkou, v Klubu uplatnila všechny své zmíněné dovednosti a byla iniciátorem, dramaturgem, módní návrhářkou i režisérkou desítek společenských programů, které Klub v průběhu asi dvou desetiletí pro své členy i pro širokou veřejnost připravil.

 Anička se s námi, s rosickým Klubem důchodců rozloučila 16.12.2008. Ztratili jsme v ní obětavou kamarádku, nezapomenutelnou členku Klubu.

Tři lásky Zdeňka Hlaváče

 Zdeněk Hlaváč (24.7.1928) byl další z významných osobností, na nichž stála většina činnosti původního Klubu důchodců a do povědomí členů i veřejnosti se zapsal především jako neúnavný a všestranný organizátor zájezdové činnosti a sbormistr neformálního pěveckého sdružení Klubu, Hlaholu.

 Velká škoda, že neexistuje podrobný seznam těch desítek zájezdů, které Zdeněk promyslel, organizačně zajistil a průvodcoval. Byly nejrůznějšího trvání, od půldenních a celodenních až po několikadenní až týdenní pobytové zájezdy, zahrnujících původně i slovenské lokality, ale omezené vždy hranicemi naší republiky. Zdeněk ze zásady odmítal vyjet za hranice naší vlasti, tvrdil, že je překročí, až do ciziny bude moci vyjet na občanský průkaz. Žel, této doby se už nedočkal, náš Klub a svoji rodinu navždy opustil 10.12.2004.

V paměti autora z těch pobytových zájezdů zůstaly především týdenní toulky po Slovensku, zahrnující oblast Vysokých Tater a Východního Slovenska, organizované ještě ve spolupráci s někdejším Závodním klubem a týdenní tzv. agroturistika po Orlických horách, pro menší skupinu zájemců. Měly pokaždé mimořádně bohatý, do detailu promyšlený program, nejeden jejich bod byl předem vykorespondován, organizačně připraven. Těch kratších byly desítky a desítky, zahrnovaly seznamování s architektonickými i přírodními pamětihodnostmi a obvykle i některou významnou církevní stavbu, např. poutní chrám Očišťování Panny Marie v Dubu na Moravě, poutní kostel Jména P. Marie ve Křtinách nebo farní kostel Nanebevzetí Panny Marie v Bučovicích.

 Krásné chvíle připravilo členům a členkám Klubu pěvecké sdružení Hlahol, vymyšlené a vedené Zdeňkem. Neměl hudební vzdělání ale výborný sluch, mimořádně pozorně a systematicky si zaznamenával na magnetofon nebo video poutavé lidové a zlidovělé písně, rytmické valčíky a polky, zapisoval jejich slova a po jejich osvojení je nacvičoval se svými zpěváky a zpěvačkami. Zpívalo se při všech příležitostech, na schůzkách Hlaholu, na společenských večerech, v klubovnách ubytoven na vícedenních zájezdech i v mohutných prostorách Punkevních jeskyní. Samozřejmostí bylo vícestranné účinkování Hlaholu v Kulturním domu, kde se k pěveckým číslům nejednou přidružil tanec či pohyb. Dodejme, že potřeba vyjádřit se písní zůstala členům a členkám i po jeho odchodu a Hlahol se nadále pravidelně schází.

 Jen na okraj se zmiňme o jeho další velké lásce, kterou byly vláčky. Celou jednu stěnu obývacího pokoje rodiny Hlaváčovy po dlouhá léta obsadil sklápěcí panel několika tratí a modelových staveb, nad nimiž nejednou vládli kromě Zdeňka i jeho vnoučata.

 I Zdeněk patřil k těm osobnostem Klubu, po nichž v tomto společenství zbyla citelná mezera, a kterou si budeme s láskou připomínat.