Co mě trápí, co mě vzrušuje

Není mnoho možností, projevit veřejně svůj názor k tomu, co se v naší zemičce děje, k čemu bychom neměli být lhostejní. Možná bych náš dnešek měl komentovat na tomto fóru, přestože je až tolik zájemců nenavštíví. Zatím by to mohly být ohlasy na články, které jsem si přečetl.

České snění trochu jinak

Hlavními myšlenkami úvahy Jiřího Přibáně, jestliže mu správně rozumím (Salon, 7.1.2010), jsou tvrzení, že 1) prvním cílem každého lidského snažení je klid a mír a 2) nejslabším článkem současné české politiky nejsou paradoxně ani politické strany, ani (odborná) veřejná správa, ale sama veřejnost. Ve veřejném mínění nám prý chybí zdravý laický rozum, jeho hlas je příliš zastřený a slabý. Tím ani vláda politická ani odborná není schopna dospět ke kýženým výsledkům.

 Myslím, že cílem lidského snažení, po němž marně touží řadový občan, tedy veřejnost, je něco zcela jiného než klid a mír JP, jsou to hodnoty, které nelze vyjádřit takto jednoduše. Občan asi ve zdravé většině touží po důstojném životě, po práci, pokud možno zajímavé, hodnotné, přiměřeně ohodnocené, po životních jistotách, po důstojném bydlení a související fungující infrastruktuře, po práci po možnosti hodnotného vyžití apod. Má zájem na vyváženém chodu a hospodaření země v níž žije, ohleduplném k životnímu prostředí, bez jeho neustálého zadlužování, života na dluh, v němž výsledky národního hospodářství i nemalé půjčky od všemocných finančních institucí končí v černé díře. Je smířen s tím, že chod společnosti určuje a řídí jakási nadřazená elita, byl by však rád, kdyby se skládala ze skutečných osobností hodných důvěry, znalých věcí, které ovlivňuje nebo dokonce řídí, aby jejich snažení bylo zaměřeno na zájmy občana / veřejnosti vyjmenované v předchozím a nebyly zúženy jen na osobní prospěch, zisk, prospěch a zájmy jejich přátel (obvykle obchodních). Nemyslím, že takovéto cíle veřejnosti lez dosti dobře zařadit pod pojmy klid a mír.

 Co si počít se slabým a nevýrazným hlasem veřejnosti, jaké jsou možnosti jejího řadového člena, jednotlivého občana, jak může uplatnit svůj důvtip ? Jsou minimální, nevím o nich, nenalezl jsem je. Sdružovat se ? Jak a kde ? V rámci politických stran se dostává mimo vrstvu, kterou JP kritizuje, v rámci občanských sdružení sleduje zpravidla zcela rozdílné cíle (kdyby se soustředily na ekonomiku, politiku, dostávají se k jinak nazvaným politickým stranám). Pokusy uplatnit jednotlivý hlas, jednotlivý názor se podle mých osobných zkušeností, například na stránkách Práva se míjejí účinkem (vyzkoušel jsem), deníky mají svůj osvědčený okruh autorů, komentátorů, prostor dávají spíše politikům, někdy s chutí, jindy asi se skřípěním zubů. Weby, blogy, poskytují zdánlivě obrovský prostor, v ohromujícím množství a mizivé kvalitě se ztrácí sebelepší myšlenka, generovaná ve „zdravém laickém rozumu“ (JP).

 Nemyslím, že aktivace hlasu veřejnosti je trajektorie k lepší budoucnosti, tu bych raději ponechal politickým stranám a vládám skutečných osobností, které by uměly nalézt společné cíle v zájmu každého občana a společné cesty, které k nim vedou. Je to představa právě tak bláhová, jako pojetí Jiřího Pribáně.

  Dvakrát Jan Keller – o energetice a růstu Růstu

 Sloupky Jana Kellera patřívají na stránkách Práva k těm nejlepším a obvykle jsem s nimi vřele souhlasil. Až do 2.12, kdy zabrousil do energetiky; plete-li se sociolog do technických oborů, obvykle to nedopadá nejlépe. Až do 10.12, kdy jsem si přečetl jeho článek, Co zbude…(Salon). Donutily mě nesouhlasit a reagovat

Jan Keller, energetik

 Keller srovnává „neodpovědné“ počínání energetiků éry rádoby – plánovaného hospodářství a jejich nové generace doby současné české karikatury kapitalismu. Výstavba atomových elektráren, těžba hnědého a dokonce i černého uhlí, to vše (podle něho) s primárním cílem vývozu elektřiny, je pouhé systematické ničení životního prostředí pod heslem zabezpečení budoucnosti našich dětí.

 V něčem má toto porovnání opodstatnění, v něčem má Keller pravdu: energetici té minulé i té dnešní éry se staví podobně k energetické budoucnosti této zemičky, podle mého soudu to znamená odpovědně; i děti a vnuci Jana Kellera budou chtít topit, svítit, provozovat své domácí spotřebiče, energetici jsou schopni a musí se dívat na desítky let dopředu. Příprava jakéhokoliv nového významného energetického zdroje a jeho výstavba trvá mnoho, i desítky let a každá z těch klasických elektráren, kromě jaderných, spolyká denně nepředstavitelná kvanta paliv.

Kellerovi přátelé ze zelených vidí záchranu v obnovitelných zdrojích, mj. ve větrné a sluneční energii, ve větrných a  solárních elektrárnách. Přiznávám jim jistý omezený energetický význam, především však představují vysoce výnosný byznys, s významem daleko menším pro energetiku, podstatně větším pro investory díky vysoce dotovaným výkupním cenám jejich energie ve výši několikanásobku jejich hodnoty. Výrazně je sponzorujeme všichni, bez rozdílu, každý drobný i velký spotřebitel. (Je zajímavé, že se ještě náš pan prezident nepozastavil nad touto nestoudnou regulací trhu.) Ani Keller nechce pochopit, že přebytky elektřiny, které vyvážíme jsou dočasné (momentálně jim napomohl letoší výrazný asi 6,5 %ní pokles roční spotřeby kolem 4000 Gwh/rok, způsobený krizí, která i nás citelně zasáhla), další vývoj bude z exportní možnosti pilně a trvale ukrajovat. Už do roku 2015 naše možnosti vývozu elektřiny poklesnou asi na polovinu dnešní hodnoty a tento vývoj bude dále pokračovat.

 Uhlí, limity těžby. Chápu, je to mimořádně citlivá záležitost, ani mně by se nelíbilo, kdyby mi měli můj dům zbourat, kdybych musel na stará kolena někam přesídlit. Ale naše zásoby uhlí, ať už blízko povrchu nebo v hloubkách, to je poklad, který si sotva budeme moci ponechat v zemi. Podle uznávaných světových projekcí do roku 2030 výroba elektřiny ve světě vzroste právě v uhelných elektrárnách o cca 100 %, přestože si ještě výroba elektřiny a tepla ze zemního plynu udrží podobné tempo růstu. Jenomže zemního plynu je v hlubinách už jen na desítky let, uhlí na několik set. Mimochodem, o co méně jaderných elektráren se postaví, o to více emisí CO2 i dalších škodlivin bude muset matička Země unést, o to více uhlí se bude muset nakopat. Co s tím? Řešením je citlivá spravedlivá kompenzace ekonomických škod i mimoekonomického újmu, které obyvatelstvo dotčené nemilosrdnými důsledky postupu civilizace utrpí. V zájmu celé naši společnosti.

 Další strašidlo, jádro. Nebudu nosit dříví do lesa, jen pro ilustraci dodám, že malé Finsko, které sotva můžeme podezírat z necitlivého přístupu ke svému fantastickému životnímu prostředí, k dosavadním 2696 MW výkonu svých jaderných elektráren staví novou moderní s výkonem 1600 MW a finišuje s výstavbou hlubinného definitivního úložiště vysoce aktivního jaderného odpadu.  

Jan Keller, sociolog

 Jeho úvaha o úloze růstu Růstu (10.12.) je jistě aktuální, žel budí podstatně více pochybností, než souhlasu. Není to podstatné, ale příklad principu zdvojených oken je ubohý a zcela chybný. Nejen proto, že si neustále plete okna a okenice ( window a window shutter), přínosy zdvojnásobení letecké dopravy (lhostejno pro koho) a náklady třeba na tisíce oken (či okenic?) jsou zcela nesouměřitelné. Jestliže v tomto případě jde jen o pochybnost, přímo šokuje nekriticky přejaté tvrzení, že s ohledem na náklady, spojené s likvidací důsledků růstu si dnes žijeme zhruba tak (Herman Daly), jako v padesátých letech.

 Jsem pamětníkem té doby. Byty, domy bez jakékoliv sanitární instalace, koupelen, suché záchody na dvoře či pavlači, elektřina zdaleka nezavedena plošně, pokud ano, v místnostech jediná nevýkonná žárovka, topí se lokálně uhlím či dřevem, vaří na stolovém sporáku, ve vybavení movité domácnosti snad jediná žehlička (žehlí vahou ne svým teplem), malý vařič s otevřenou, života nebezpečnou spirálou, v dědině v nejlepším případě jediné auto majitele mlýna… Mám pokračovat ? Přirovnání tehdejší kvality života k dnešní, prý porovnatelné době, nechám na laskavého čtenáře.

 Vřele souhlasím, že výkonnost našeho hospodářství je stále podobně vzdáleno vyspělé Evropě, jako v době reálného socialismu. Ta ale snad není ani tak vina růstu Růstu, ten po výrazném poklesu po roku 1989 nově nastartoval, v důsledku „moudré“ politiky a pravidel však představoval pouze Růst pro někoho při současné likvidace všeho přijatelného z minulosti, na čem bylo možno pohyb před stavět.

 Vskutku, měli bychom hledat nové nastartování ekonomiky, dokonce takové, která by tolik nešpinila a nedusila, ale má-li plnit Kellerovo očekávání, neměla by být Růstem pro někoho, ale, zdrojem (garantem?) sociálního narovnání (smíru?), něčím jako Růstem pro každého. Já vím, je to iluze, že tento trend připustí současná politická elita, ať už pravá či levá, modrá, či zelená. (Předbíhám: dokonce i tolik (i jím) kritizovaná energetika by mohla přispět, aby výsledný rozvoj tolik nešpinil a nedusil, jen by naše elity nesměli být hluší a slepí k jejím doporučením.)

 Vinen ale není pouze růst Růstu v té obecné poloze, daleko větší vinu nese nesmyslná Vnitřní struktura růstu. Je příjemné mít denně na výběr z padesáti druhů mléčných výrobků, z dvaceti druhů uzenin to vše od dodavatelů vzdálených desítky i stovky kilometrů, jejichž kamiony ve dne v noci nesmyslně křižují po přetížených silnicích, je příjemné mít na výběr brambory z Egypta, zeleninu z norských skleníků, víno z Austrálie, Kalifornie, Nového Zélandu. Celé flotily letounů nevypočitatelně křižují vzdušný prostor, na oplátku vzdáleným obchodním partnerům našeho kontinentu i těm vzdáleným denně rozvážíme zboží naše… Už v sedmdesátých letech tzv. Římský klub jasně označil cesty, které by výrazně odlehčily naší matičce zemi a jejichž součástí mělo být výrazné omezení zbytečných cest na velké vzdálenosti. Energetika tyto směry brzy následovala a už brzy, roku 1891 tzv. Energetický projekt IASA varoval před omezeností zdrojů našeho světa v projektu Energy in a finite world.

 Růst nemusí být nutně projevem zhoubné rakoviny (Keller) jeho minimální oprávněná míra, Růst pro důstojný život,  je důležitá pro jakousi základní minimální kvalitu života, pro minimální zdůvodněnou spotřebu pro každého.

 Jenomže zbývá tu několik nezodpovězených otázek: kde je arbitr, který by určit dovedl tu správnou míru růstu pro důstojný život, vymezit rozumnou vnitřní strukturu růstu, jeho nezbytnou dislokaci (o níž jsme ještě nemluvili), kde je síla, která by výsledky uměla prosadit, kde je vůle, která by o to usilovala ? Asi bychom se museli vracet k plánovaným ekonomikám a to je představa více než naivní a pro dnešní dobu prostoduchá a směšná.

 Nicméně odpověď lze nalézt. Už v roce 1972 Římský klub financoval vývoj pravděpodobně prvního počítačového modelu systémové dynamiky hlavních demograficko-ekonomických ukazatelů ve světovém měřítku. Bylo to zachycení vývoje hlavních globálních ukazatelů jako stav populace, množství zdrojů, míra znečištění, objem průmyslové výroby, investice do technologií snižujících znečištění atd v čase a desítek daných, vzájemně se ovlivňujících vztahů mezi nimi. V devadesátých letech byl tento model dále výrazně zdokonalen a ve studii Meze růstu jasně naznačil meze trvale udržitelného rozvoje světa, trvale udržitelného života. Od té doby svět výrazně pokročil, pokročily možnosti modelování vývoje světa, pokročil i svět jako takový. Růst růstu v Číně a Indii v nejbližších letech pořádně zamíchá dosavadními představami.

 Energetika umí a mohla by na studie nových dimenzí mezí růstu navázat, má k tomu všechny prostředky. Ke globálním odpovědím se chystá v září 2010 na novém Světovém energetickém kongresu v Montrealu; čtyři rozhodující pracovní dny jednání se budou snažit nalézt odpověď na čtyři základní otázky: Jak dosáhnout Dostupnosti energetických zdrojů, ne-li k vymýcení, alespoň ke zmírnění energetické chudoby třetího světa, jak zabezpečit Pohotovost všech forem energie k dosažení dlouhodobé ekonomické stability, jejich Přijatelnost pro lidskou společnost při současné Odpovědnosti za kvalitu života. To vše ve vazbě na vývoj ekonomik našeho světa, hnací sílou tempa růstu energetiky totiž není energetika sama, ta pouze plní společenskou zakázku na energetické zásobování, navíc je schopna nabídnout alternativy energetického zásobování s alternativními dopady na životní prostředí.

 V těchto dnech jsem obdržel novoroční pozdrav od organizátorů Kongresu, ve volném překladu kromě obvyklého přání říká: Naše planeta roku 2010 bude čelit závažným výzvám. Podělme se o naše myšlenky a zdroje, pracujme na společném nalezení řešení !

 I tento příklad ukazuje, že na rozdíl od slovních analýz a úvah, energetici ať již v měřítku světovém, nebo lokálním či regionálním se musejí dopracovat k odpovědím navýsost konkrétním a potom konat, stavět, budovat, provozovat svá díla. Aby Jan Keller mohl topit, vařit, svítit… Své požadavky jim diktuje ostatní svět včetně každého z nás.