Domov

Před mnoha léty jsem natočil malý rodinný film, nazvaný Domov. Připomněl jsem si ho při čtení maďarského blogu pro „staré“ (öregek). Byly to pouhé obrázky a hudba a všeho všudy dvě věty. Přesně si už na ně nevzpomínám, vyjadřovaly pochybnost vysvětlit pojem DOMOV slovy, jeho složitý, obsáhlý, široký obsah – vyslovily názor, že k jeho pochopení musí stačit naše city, naše nitro, naše srdce. Vyslovil jsem přesvědčení, že k němu určitě patří naše zahrádka. Autor maďarského blogu (žel ho nedovedu označit) se nicméně pokusil tento pojem vysvětlit. Budeme s ním souhlasit ?

LI

 Čím je, co je to DOMOV ?

Ten pojem nelze zamknout, vtěsnat do současnosti – pro mne Domov představuje minulost a znamená i budoucnost, vše co přijde… Hranice domova nedovedu vymezit ani v čase, ani geograficky, je tím, co jsem si přinesl a kam mířím, je co nesu na svých bedrech. Ten pojem nelze uchopit, vymezit, domov nelze získat, koupit. Je to pojem bez hranic, vede do nekonečna vlevo, vpravo, do výšky i hloubky. K domovu patří požehnané vzpomínky na mé skvělé staré rodiče i úsměv mých vnoučat, i těch ještě nenarozených. Domovem je Země na které žiji, každá její součást kde jsem žil, kde ještě žít budu (třeba jen na několik dnů). Je to něco, co nelze vytrhnout ani z dějin ani z duše, svůj Domov nesu sebou a Domov mě nese mým životem. Ne, Domov nejsem já, ale je se mnou, je mojí součástí, kterou nemohu zapřít, opustit, patří ke mně jako mé dvě ruce, mé oči, moje duše. Stručně: kdy a jak, s kým a s čím, mé minulé i budoucí bytí – to všechno k němu patří. Domovem byl a je můj dětský pokoj, mé knihy a školní sešity, otec i matka a jejich večerní pohádky před spaním, štípání dříví do kamen, domovní skládka uhlí, mé školy, paluby letadel, náš dvůr, moje kancelář, samozřejmě náš kostelík a dokonce i ten dnešná virtuální svět… zdaleka se mi nedaří vyjmenovat opravdu všechno. Domov je jistý stav, určitý děj, určitá barva, chuť a pohlazení, objetí a radost, smutek, vítání a loučení, úmrtí a narození…

A váš názor ?