Pro pobavení

 Houbařská sezóna je za dveřmi, dovolte proto připomenout dávný zážitek, jeden z mnoha z toulek za těmi lákavými plody lesa, jejichž hledání je pokaždé spojeno se zvláštní dávkou a druhem adrenalínu.

Houbaření s opravdovým znalcem

 Tenhle příběh je pravda, ať visím, jestli vám budu lhát. . .Takto začíná Michal Tučný jednu ze svých písní a jeho větu jsem si vypůjčil, abych doložil pravdivost svého malého vyprávění o houbách a houbaření. Odehrál se před desetiletími na dně Dalešické přehrady, pravda, v době, kdy ještě nebyla ani postavena, tím méně zatopená. Jako na moha jiných místech i u Kozlan bylo nádherné hluboké údolí, z jedné strany lemované strmými skálami, ze strany druhé docela přístupným lesem, mezi nimi se vinula krásná malebná říčka, která do jinak těsného údolí přilákala spoustu chatařů i táborníků. Pro představu ji doložím fotografií údolí, které je připomíná.

Podobné, dnes už neexistující scenérie lemovaly řeku Jihlavku před rokem 1970 (foto: machacek65)

 I my jsme se tam jedno léto octli na chatě našich příbuzných a sdíleli s nimi tu nádheru, i nevšední zážitky, kterou představovalo houbaření. Bruno, náš hostitel byl houbař vyhlášený, vždy věděl, kdy rostou a hlavně kde rostou, i ve dnech našeho pobytu tu a tam zmizel v lese a vracel se s plným košíkem hub. Zásadně sám, asi nechtěl být rušen. Nicméně mi slíbil, že i mne jednou vezme na výpravu, na kterou určitě nezapomenu, kde o ty nádherné exempláře zrovna zakopáváš a nevíš který sebrat dříve, který později.

 Jednoho dne jsme skutečně vyrazili, bylo sice po letní bouřce, všude mokro, říčka přetékala, nicméně o několik set metrů proti toku u jedné z chatových osad jsme ji bez problémů přebrodili. Nebyl to dobrý den, nedařilo se. Bruno dělal, co mohl, vedl mě na jedno osvědčené místo za druhým, pečlivě jsme je prohledali a nenašli nic, jen nějaké napůl sežrané suchohřiby a babky, muchomůrku…A tak jsme se rozhodli k návratu.

 „Kolem těch chat nemůžeme, vysmáli by se nám,“ rozhodl zkušený lovec hub, přebrodíme až u naší chaty. Drobný problém: ve vytipovaném místě se valil prudký proud, hadina se zvedla bezmála o dva metry – ale co to je pro dva zkušené plavce a vodáky. Svlékli jsme se do trenek, své saky-paky sbalili do úhledného uzlu… První vyrazil Bruna, svůj uzlík drže vysoko nad hlavou. Něco jsme přece jen nedomysleli, po chvilce zdárného postupu zakopl o nějaký kámen vyčnívající ze dna a už se vezl, proud vesele unášel jeho i jeho uzlík. Nenapadlo mě nic chytřejšího, než se mu ze srdce zasmát. Nesmál jsem se dlouho, potkal mě zcela stejný osud.  Voda byla příjemná, hravá, nebylo mi v ní nijak zle, až na ty svršky dokonale promáchané v hravém, ale dravém proudu.

 Dva neplánované hastrmany, z nichž bohatě crčela voda, na břehu vítaly, no jak se to vezme, nevítaly, pouze svým způsobem vzaly na vědomí naše manželky. Padlo mnoho nelichotivých poznámek; zajímavé, naše vykoupání jim vadilo podstatně více, než nám, vždyť konec konců se vůbec nic nestalo, sluníčko naše šatstvo i obutí rychle usušilo. Holt, ani výborný houbař nemusí mít pokaždé svůj den.

 Takto nějak vypadaly obvyklé Brunovy úlovky (Foto: Táňa Lenczová)

 Nicméně zlé jazyky vzápětí tvrdily, ne, že nerostly, že to bylo úplně jinak. Bruno, jako mnoho jiných špičkových houbařů prý ještě nikdy nikomu neukázal svá loviště, proč bych byl měl být já výjimkou? Jak to bylo doopravdy, už se nedovíme, své vášni se už dávno věnuje na nebeských pláních. Jisté je, že svoji reputaci napravil hned na druhý den, ze své osamělé výpravy přinesl ohromný košík nádherných praváků. Prý jen měl větší štěstí, asi narostly přes noc, mě už nechtěl vystavit riziku dalšího neúspěchu.

Psí historky

Život naší rodiny byl odjakživa doprovázen živočišstvem všeho druhu, věrně ho doprovázeli i pejsci nejrůznější rasy a původu. Dětství mé ženy připomínají Valdyna a Tref (možná byli i další), mě jako novomanžela v domě vítal krásný a dokonale vycvičený vlčák Bojar. Po menší pauze beze psů následovala pro dceru klidná a hodná Jiskra (jméno dostala jako dovádivé štěně), pro vnučku Barr, malý hrdý knírač překypující temperamentem… Toto povídání je o těch dalších které následovali a snad najde své čtenáře.  Dále Psí historky.doc (226 kB)

Přednáška na Listovských rozpravách, aneb co dovede SITEX 

 V technickém muzeu města Brna se před desetiletími rok co rok konaly tzv. Listovské rozpravy, malé vědecké konference pro širší energetickou veřejnost, věnované památce brněnského energetika světového formátu Prof. Vladimíra Lista. Připomenu drobnou úsměvnou příhodu, která jedno z mých vystoupení na této akci provázela. Mohla konat někdy kolem roku 1975, soudím to z toho, že se v té době dalo v Brně kamkoliv pohodlně dojet a dokonce i zaparkovat. Nedá mi však, bych v souvislosti s tímto zajímavým počinem nepřipomenul i několik postav brněnské a současně světové energetiky a svoji vzpomínku na ně doplnil o malé poučení pro život. Snad nebude vadit, když mé povídání doplním o dobové obrázky, představující autora za řečnickým pultem. Dále Přednáška na Listových.doc (151 kB)