Rosičtí rodáci 1933 - setkání 2010

S  přibývajícími léty a šedinami svět kolem nás jako by se točil stále rychleji, den za dnem, týden za týdnem plyne kolem nás závratnou rychlostí. A naše perspektivy se neméně rychle zkracují, a chtěli bychom toho ještě tolik vykonat, tolik sdělit, způsobit. To je snad, proč jsme se rozhodli po našem posledním setkání rodáků ročníku 1933 (u příležitosti našich pět a sedmdesátin) nečekat na další „kulatiny“, ale sejít se mimořádně k malému společnému posezení. Bylo to trochu vzrušující, kdo ještě bude schopen přijít, kdo si už netroufá podniknout stále náročnější cestu, někteří se dopředu omluvili, někteří svoji účast předem tak trochu zpochybnili, ale v sobotu, 25.10 ve 13 hod se nakonec místa rezervovaná u krásně prostřeného stolu v restauraci Rozsocháč zaplnila téměř do posledního místečka. Co na tom, že někteří přišli s holí v ruce, jiní podepíraní berlemi; lidské osudy jsou nevyzpytatelné a dobré zdraví není každému do pozdních let přáno.

 Co je důležité, všichni přišli s dobrou náladou, se starými přáteli se vítali s úsměvem, vřelým přátelským objetím, tu a tam kápla i slzička z dojemného shledání. Program byl velmi jednoduchý. Po přivítání tradiční organizátorkou, Vlastou, a přípitku, s připomenutím těch, kteří se už těchto dnů nedožili, si u chutného občerstvení jen tak povídat o letech dávno minulých i nedávných. Připomenout si těch 9 let v rosické škole, kantory milované i méně ctěné, přátelství, lumpárny, lásky i nelásky, cíle, životní cesty, rodiny, potomky, události veselé, smutné, pamětihodné i šokující. Připamatovat si ten řetězec našich setkání, vždyť je to 27 let, co jsme se poprvé sešli k oslavě našich padesátin. S jistou nostalgií jsme si uvědomili, že nás tehdy bylo o plných 19 více. Po přítomných kolovalo obsáhlé album, které věrně zachytilo půvaby a energii našeho středního věku (padesátin) a ten nemilosrdný vývoj lidského života k pokročilému věku, kdy přibývá moudrosti, rozvahy, zkušeností, ale fyzické síly jsou na ústupu.

Samozřejmě jsme se vyfotografovali, abychom si občas připomněli chvíle, které ještě budou dlouho odeznívat v našich myslích. Loučení bylo neméně srdečné jako vítání, na nevšední přátelskou atmosféru budeme určitě dlouho vzpomínat. A ti, co se loučili, neopomněli poděkovat organizátorům setkání, Vlastě, Věře i Imrovi za obětavou přípravu těch hodin plných pohody a konec konců i restauraci Rozsocháč za perfektně připravený stůl, bezvadné pohoštění i skvělou obsluhu.

 Už v neděli ráno se se svými dojmy ozvala Marta V. „Venku lije, fouká, je nevlídné chladno. Ale v duši se mi rozhostilo hřejivé sluníčko. Těším se, že se za rok snad všichni ve zdraví znovu uvidíme!“

Rosičtí rodáci - ročník 1933

Je to už dlouhých 25 let co se spolu scházíme, rodáci, spolužáci, ročník 33. Naše první setkání, u příležitosti našich padesátina pět a padesátin se uskutečnila v jedné z kluboven našeho slavného památného kulturního domu, na jeho prostory máme spousty vzpomínek, na divadelní představení, jichž jsme se zúčastnili mnohdy jako amatéři – ochotníci, na nádherných plesech. Možná víte, že jejich pořádání bývalo nepsanou soutěží společenských organizací, kdo připraví lepší, bohatší, nápaditější výzdobu, kdo bude mít lepší hudbu a tomboly. A těch tanečků, prvních lásek… Roky utekly a kulturní dům už dávno není, co býval, mnoho kultury už v něm nezbylo, konec konců, my už také nejsme, co jsme bývali…

 Od té doby se setkáváme v některé hospůdce našeho městečka, oblíbili jsme si Kroupovu hospodu, kde nám Milan vyhrával dlouhé hodiny na harmoniku, kde jsme si dokázali s chutí zazpívat a ani trochu to neznělo falešně. Žel, k našim sedmdesátinám už Milan nepřišel, tak jsme si jeho písničky v našem podání alespoň připomněli z videa, které obětavě a ne poprvé natočil Imrich. Naše poslední setkání k pět a sedmdesátinám (bože, jak to uteklo) se uskutečnilo v Rozsocháči, i naše městečko se neustále rozvíjí.

 Organizaci našich posezení převzali tři osvědčené „holky z naší školy“, Vlasta, Věra a Růženka. Tak tomu bylo i v září 1978, jehož se bohužel pro nemoc Vlasta nemohla zúčastnit. Uvítací řeč ale připravila a Věra nám ji bez jediného breptu přednesla. Myslím, že dobře vystihuje atmosféru našich setkání, že si její slova rádi přečtete.

Ze setkání u příležitosti našich sedmdesátin

 Milí spolužáci, spolužačky. Věřte mi, že jsem dlouho přemýšlela o tom, jaká slova bych měla zvolit na přivítanou po tolika letech, co jsme opustili rosickou školu a mnozí i rodné Rosice, co jsme se vydali do světa za zaměstnáním nebo za novým domovem. Nakonec jsem se rozhodla, podívat se do malého archívu vašich pozdravů a dopisů a vybrala z něj 10let staré poutavé řádky z dopisu Marty Veselé (představte si, z 20. září 1998). Budu volně citovat.:

 Náš život je tkaninou setkání, ale právě setkávání s dětstvím a mládím je snad nejkrásnější. Je v něm upřímnost, radost a čistota s jakou jsme do života vstupovali. Těch několik hodin, prožitých opět společně, zase na čas utlumí starosti všedních dnů. Věřím, že to nejsou jen moje pocity. Vždyť proto přijíždí Jarek až jihu Čech, Jílek z Ostravy, Marie z Kroměříže, Míla ze Zlína a Jindra z Pohořelic. Jsme zase holky a kluci z naší třídy a je nám spolu dobře. A v té minutě ticha, kterou věnujeme našim zesnulým spolužákům, je něco nepopsatelně krásného.

 Chtěla bych za ty krásné chvíle poděkovat, budou je připomínat krásné fotky  i videa Imricha z  našich setkání, který jako by byl jedním z nás. Takže k Věrčině koloratuře o Labi co teče krajem kvítí, k Jindrovu nezapomenutelnému výroku ,,najdu vás, kdybych se měl k vám podhrabat, přidávám slova básníka: ,,i kdyby mi oči jenom pro pláč zbyly, já se tam vrátím" a já připisuji ,, k vám, do Rosic ". Vaše Marta.

 To nám napsala Vlasta k vašemu přivítání. Potom jsme na chvíli povstali  a věnovali tichou vzpomínku našim zesnulým spolužákům. Jejich seznam už je dlouhý a už jsme ho necitovali, každý si je promítl ve své paměti. Jenom dodáme, že od posledního setkání nás opustili Sláva Zoubek a Tonda Hájek.

 Někteří se na naše setkání omluvili. Karel Heneš pro vážnou nemoc, nedávno podstoupil závažnou operaci, Jirka Šipr pro svatbu v rodině, Fanda Nováková, která nemohla opustit svého nemocného muže, vyžadujícího nepřetržitou péči a Fana Zuzaňák, který byl na lázeňském léčení. Poslal nám písemný pozdrav a k našim ,,polokulatinám" popřál všem hodně zdravíčka a radosti ze života.

Potom jsme se na několik hodin vrátili na chvíli do našeho mládí, vzpomínali na krásné roky, na náš vstup do života, radosti i strasti a na další roky obnovili společné zážitky, které nás neustále doprovázejí a propojují neviditelnými nitkami. Snad se ještě zanedlouho opět setkáme!