Historie amatérského filmu

Psal se rok 1959, naše dcera slavila narozeniny a já jsem si k této příležitosti vypůjčil filmovou kameru, tu nejjednodušší Admiru 8mm. Natočil jsem něco snímků z oslavy jejích narozenin, ze sáňkovačky na několikametrovém nedalekém mírném svahu. Až jsme si snímky promítli vypůjčenou promítačkou, bylo mi jasné, že amatérský film se stane mojí celoživotní láskou.

Admira 8 mm

Ke svým třicátinám (1960) jsem dostal fantastickou částku, celých 1000 Kč! Bylo rozhodnuto, do mé výbavy přibyla novučičká Admira, nejnovější model 8F, dokonce už s vestavěným exposimetrem. V zorném poli průhledového hledáčku se pohybovala ručička měřidla exposimetru, stačilo nastavit clonu tak, aby se ručička kryla s ryskou uprostřed a mohlo se filmovat, tedy, pokud to světelné poměry dovolily.

Dnes je tato technika dávnou minulostí, ale snad stojí zato připomenout si kdy a jak to celé vznikalo, jak se technika záznamu těch nezapomenutelných pohyblivých obrázků vyvíjela od prvních primitivních filmových kamer až k dnešním stále dokonalejším video-kamerám. A historii doprovodit několika obrázky, které jsem našel na netu.

x  x  x

Počátky domácí kinematografie

Příběh „domácí kinematografie“ se začíná psát rokem 1923. Film 35 mm v té době už zdomácněl pro profesionální účely, stal se technickým standardem, ale byl nešikovný, drahý a nebezpečný, hořlavý materiál způsobil nejednu katastrofu.

S vývojem formátu pro amatéry přišel Eastman Kodak, vývoj započal u formátu 16 mm, první výrobky byly označeny kamera jako Cine Kodak a nezbytný projektor Kodascope. Kamera byla poměrně těžká, vážila asi 3,5 kg. Film se při snímání protáčel pomocí kliky, vyžadovaly se dvě otáčky za sekundu. Stativ byl proto samozřejmostí a cena vybavení představovala $335.00! A to v době kdy nový automobil Ford se dal koupit za $550.00! Výhodou formátu byly kvalitní snímky.

Opravdová kamera pro amatéry tak přišla na svět až k roku 1932, kdy Kodak představil svoji Cine Kodak Eight, osmi milimetrovou kameru, zcela nový formát. Nutno dodat, že pokud jde o filmový materiál, do jisté míry zůstal u formátu 16 mm s tím rozdílem, že původní perforace se zdvojnásobila. Zvláštností, která se udržela dlouhé roky, bylo, že při prvním průchodu kamerou se naexponovala po délce polovina filmu, cívka s filmem se otočila a snímání pokračovalo naexponováním druhé poloviny. Po vyvolání se film po délce rozstřihl a půlky navázaly, obvyklá cívka tak poskytla asi 4 minutový snímek.

První amatérská kamera Kodak 8 mm

Nový formát zaznamenal mimořádný úspěch a původní 16 mm kamera už zůstala hlavně nástrojem profesionálních filmařů. Kolem roku 1950 už bylo mnoho domácností vybaveno osmičkou, snímaly se domácí slavnosti, události, dovolené.

Admira - osmička

Naše přesné strojírenství bylo už před válkou na vysoké úrovni, po roce 1945 ale nastal skutečný rozkvět optiky, Meopta přišla s prvními kamerou pro formát 8 mm, Admirou. Verzí této kamery bylo mnoho, začínal jsem u té nejjednodušší (obr. Admira), ale r. 1960 jsem si koupil už poměrně pokročilou Admiru 8F (obr.) s vestavěným expozimetrem. Všimněte si, na přední straně dole je pěkně vidět selénový fotočlánek, který umožnil správné naměření exposice. Admiry měly vesměs spolehlivý pérový pohon. Měly mnoho doplňků, předsádky, clony, předsádku s rámečkem pro titulkování apod. K disposici byla i verze se dvěma posuvnými objektivy Admira 8IIA(obr.). Admiry měly vesměs pérový pohon.

Osmička 8F a pohled do vnitřku kamery

Obrázek kamery v otevřeném stavu ještě osvětluje některé detaily řešení. Jedna z cívek je zdrojem filmového materiálu, na druhou se exponovaný film navíjí. Ozubení, do něhož zapadá perforace filmu, obstarává podávání materiálu k mechanismu, který materiál strhává, nad i pod okénkem se ponechává volná smyčka, která vyrovnává nerovnoměrný pohyb materiálu kolem okénka. Nutno dodat, že založení filmového materiálu vyžadovalo něco zručnosti a bylo poměrně nepohodlné. Navíc poměrně významná část začátku filmu byla při zakládání osvětlena a znehodnocena.

Nevýhodou osmičky bylo pro méně šikovné amatéry poněkud obtížné zavádění filmu z tradiční cívky, jak to probíhalo, najdete na https://www.youtube.com/watch?v=99ZniVnJ-s8 . Nejdůležitější součásti filmové dráhy najdete na dalším obrázku, který jsem z tohoto videa vystřihl (Admira otevřena).

Pro nás amatéry bylo důležité, že tehdejší Filmové laboratoře Gottwaldov už tehdy nabízely jedinečnou službu, pečlivé vyvolání osmičky, černobílých inversních filmů. Kvalita snímků byla výborná. Později žel tuto službu zrušily, kvalita, kterou pak mohly poskytnout např. Služby města Brna, byla neporovnatelná.

Aby se obsah amatérských filmů přece jen uchoval, mnoho jich bylo převedeno na video. Snímek se promítal buď na speciální optický člen, nebo dokonce na plátno a vzápětí nově snímal běžnou videokamerou. Musím dodat, že kvalita zobrazení tím výrazně utrpěla, nicméně jako památka snímky zůstávají, jsou milou vzpomínkou na minulost.

Ze svého archivu jsem vystřihl malou ukázku filmu 8 mm, převedeného na video. Snímek najdete na https://www.youtube.com/watch?v=w42XUTfIGqU . Kvalita zobrazení je silně poznamenaná nedokonalým optickým převodem, nicméně mladší příslušnici naší rodiny s velkou chutí sledují, jak kdysi jejich předkové na osmičce vypadali, čím se zabývali. Na internetu se dá najít spousta ukázek osmičky, zjišťuji, že moje ukázka nepatří k těm nejslabším.

Osmička nalezla široké použití, ale trpěla několika nedostatky, navíc kinematografie nezávisle na ní se neustále vyvíjela, přicházela s novými a novými řešeními. Tradiční osmička poněkud marnotratně nakládala s filmovým materiálem, poměrně výrazná perforace zabírala zbytečně velkou plochu filmu. Zavádění filmového materiálu do kamery bylo těžkopádné,

Film super osm

Už v předchozím jsme se zmínili o některých nedostatcích osmičky, především o nedostatečném využití možností materiálu a nepohodlném zavádění filmu;  samotné kamery byly z technického hlediska chudičké, nejčastěji pouhý fix-focus, nezbytnost pečlivého nastavování clony apod. Všestranný technický pokrok jsme mohli zaznamenat příchodem super-osmičky.

Porovnání filmu osm a super-osm

Na připojeném obrázku vidíme, jak jednotlivé formáty využívají filmový materiál. Poměrně výrazná perforace, převzatá ze šestnáctky neponechává na osmičce pro obraz mnoho místa, jednotlivý snímek má rozměry pouze 3,3 x 4,5 mm, superosmička v tomto směru poskytuje větší plochu, cca 4x6 mm, tedy plochu o 60m % větší. Oba formáty pamatují na případné umístění zvukové stopy (pro magnetický záznam), u osmičky se nachází vpravo od perforace, u superosmičky je na straně druhé. Musím dodat, že jsem se ale prakticky nesetkal s amatérem, který by tradiční osmičku ozvučil.

Původní osmičku kolem r. 1965 tak vystřídal nový formát, film super-osm. Technika amatérského filmu s ním pokročila v dalších směrech. Film nového formátu byl zásadně umístěn v kazetě, nabíjení kamery se tak mimořádně zpohodlněno, stačilo kazetu vložit a domáčknout. Kamery získaly elektrický pohon, samozřejmostí se stal transfokátor, optický průhledový hledáček, který poměrně přesně zobrazil natáčenou scénu a automatické řízení exposice. Jedna z moderních super-osmiček je na obrázku.  Kamera samozřejmě umožnila snímání snímek po snímku pro trikový záznam. Pouze nejvýkonnější kamery umožnily přímo natočit prolínačku.

Kamera super-osm

Je nutno dodat, že filmový materiál s nanesenou zvukovou stopou byl poměrně vzácný, ale vyskytoval se. Příprava zvukového filmu tak byla poměrně náročná, vyžadovala dvoufázový postup, ale ten měl své dobré důvody. Poznamenávám, že jsem se nesetkal se super-osmičkou, která by umožnila nahrávat kontaktní zvuk. 

Zpracování snímků, které usilovaly o vyšší kvalitu, ale bylo mimořádně náročné. Syrový snímek (vyvolaný film) se napřed sestřihal. Pojem „střih“ v tomto případě skutečně znamenal poměrně pracný postup: nůžky, střih, odstranění nevhodných resp. kazových míst, krácení scén, změnu jejich pořadí apod. a potom lepení. Technologie lepení se používaly dvě: zejména mokrá, speciálním lepidlem ve speciální lepičce, která dovolovala odbroušení emulze (bránila by lepidlu), úpravu síly filmu tak, aby po slepení nevznikal hrb dvounásobné síly a posléze přítlak částí po nanesení lepidla. V posledních letech života formátu byl vzácně dostupné lepičky na speciální lepicí pásku, daly se nahradit pozorným lepením bez jakékoli pomůcky, ale se speciální páskou.

Po dokončení pozitivu se na materiál nanesla magnetická stopa, nevím o firmě, která by to v tehdejší ČSR dělala, naší záchranou byl zanícený filmař pan Dr. Rentz, který tuto disciplínu dokonale ovládal a tuto službu poskytoval.

Ozvučení filmu představovalo náročný proces. K ozvučení sloužila tzv. zvuková promítačka, která vlastně představuje kombinaci promítačky s magnetofonem a umožňovala nahrát na nanesenou stopu očekávaný zvuk. Vyžadovalo to poměrně slušné technické vybavení, gramofon, nejčastěji 2-3 magnetofony, alespoň jednoduchý mixážní pult, slušný mikrofon apod. a především značné zkušenosti z práce se zvukem, představivost a trpělivost.

Z tohoto důvodu jsme se, amatéři, většinou spokojili s doplněním snímku poutavou hudbou, takto vznikl snímek „Kočičí prázdniny“, dokumentující prázdninové hrátky mých vnoučat s nedávno narozenými koťaty. Snímek najdete na

https://www.youtube.com/watch?v=hvxhjXjo4M8

Ale nezůstal jsem jen o této formy, i z rodinného prostředí vznikla řada filmů, na nichž má vnoučata komentovala své filmy. Případný komentář se samozřejmě musel nejprve natočit nezávisle na mgf a v průběhu ozvučování mixovat s doprovodnou hudbou.