Historie amatérského videa

Dovolte mi být opět osobní a povyprávět o mém prvním setkání s videokamerou. Bylo to někdy v druhé polovině osmdesátých let, kdy mě přišly pozvat na svatbu moje milovaná neteř a její ženich. S potěšením jsem zjistil, že ženichův otec je zanícený, nadto slušně vybavený filmový amatér a tak jsem jim okamžitě nabídl, že průběh připravované události nafilmuji, tehdy už na super-osmičku. S radostí souhlasili…

Jejich telefonát o několik málo dnů mě překvapil: navrhli mi, abych jejich slavný den natočil, ale na video; jejich dobrý známý v těch dnech přivezl odněkud ze západu žhavou technickou novinku, videokameru. Namítl jsem, že nic takového jsem ještě nikdy ani neviděl, ale současně připustil, že bych ji s velkou pravděpodobností zvládl. Ujednáno.

V den D, hodinu H jsem se podle ujednání dostavil do ženichova domu, kde jsem nalezl dva špinavé zarostlé muže, ženicha a jeho otce, kterak se pokoušejí zvládnout ten nový div techniky, viditelně bez jakéhokoli úspěchu, natočit se jim podařilo kousek podlahy a stropu…Svatba měla vypuknout za několik málo hodin, vyhnal jsem je do koupelny a vyžádal si návod, samozřejmě byl německý, a těm dvěma moc neříkal.

Během hodiny (současně jsem dobíjel baterii) se mi podařilo nastudovat základní úkony, nastavení bílé (i to bylo kdysi v každém prostředí nutné), přetočení kazety na začátek, zkušební snímky, jejich kontrolu – na více se mi nezůstalo času. Vzal jsem tedy kameru na rameno – ne nemýlíte se, mé vyjádření je přesné, vážila pěkných pár kilogramů, nosila se na rameni, a vyrazili jsme k akci.

První snímky příliš použitelné nebyly, až po několika minutách práce jsem si uvědomil, že tato vymoženost zaznamenává i zvuk (!) a teprve jsem své počínání začal v tomto směru korigovat. Učil jsem se za pochodu, ještě v průběhu svatební hostiny jsem postupně nastudoval další a další stránky návodu, jako ovládání transfokátoru, makro…

Video 8 - video pro amatéry

V době zavádění televizního vysílání se bouřlivě vyvíjel i magnetický záznam zvuku, nabízelo se zaznamenat stejným způsobem i televizní obraz. Podstatný rozdíl je ovšem v rozsahu informací, které je třeba zaznamenat. Zatímco ve zvukové technice je zapotřebí zaznamenat frekvenční pásmo v rozsahu 30 Hz až 15 kHz, u obrazových frekvencí je to mnohonásobek, 50 Hz až 6,5 MHz, spokojíme-li se s nižší kvalitou, 50 Hz až 3,3 MHz. Kromě obrazového signálu souběžně s obrazem zaznamenáváme také jeden nebo více zvukových signálů a dále pak impulsy zajištující funkci vlastního záznamového zařízení. Abychom toho dosáhli, bylo by třeba zvýšit relativní rychlost mezi hlavou a páskem na několik metrů za sekundu, takže pásek by se musel pohybovat asi padesátkrát rychleji nežli v kazetě magnetofonu pro záznam zvuku. Takový pohyb je sice technicky možný, ale přináší s sebou velké konstrukční a provozní obtíže. Proto se tohoto způsobu používalo pouze v začátcích magnetického záznamu obrazu (v USA na počátku padesátých let). Pro hospodárný magnetický záznam obrazu bylo nutno najít nový, specifický přístup. 

Základem se stal už osvědčený magnetický záznam na posouvající se magnetický pásek. Aby byla zachovaná rozumná rychlost posuvu, záznam probíhal napříč magnetickým páskem v šikmých drahách pomocí rotujících elektromagnetických hlav, stejným způsobem probíhalo čtení záznamu. Konstrukční nároky na konstrukci rotujících hlav i celé záznamové techniky byly v porovnání se záznamem zvuku samozřejmě mnohonásobné.

Princip magnetického záznamu obrazu

Rotující záznamové hlavy

Před příchodem amatérského videa se k záznamu obrazu používaly formáty na prostor proměně náročné, VHS - C a Betamax. Odpovídající kamery byly velké, těžké, náročné na energii.

Historie amatérského videa, formátu 8 mm, vhodného pro amatéry, se začala psát koncem sedmdesátých let.  Jeho první kroky ztížila v té době existence tří formátů záznamu obrazu a to NTSC a PAL / SECAM, první kamery ale vesměs přijaly tzv. analogový záznam obrazu na magnetický pás. Jak jsme se zmínili, první kamery byly rozměrné, těžké, podobně jako kdysi první kamery pro amatérský film. Až v roce 1980 Sony v Japonsku představila kameru nového formátu záznamu Handycam , jednu z prvních kamer Video8 s komerčním úspěchem. Video8 se stal mj. na své rozměry velmi populární na trhu spotřebitelských videokamer.

Aby se dosáhly rozumné rozměry amatérské kamery a odpovídajících kazet záznamového materiálu, muselo dojít k významnému pokroku v možnostech jemné mechaniky a elektroniky. Rotující magnetické hlavy, i navazující posuvné mechanismy, které se používaly ještě několik desetiletí, jsou i z dnešního hlediska špičkovým výrobkem elektroniky a jemné mechaniky. 

Dalším krokem v technickém vývoji, který poměrně brzy následoval, se stala digitalizace záznamu, zápis informací, získaných snímáním obrazu pomocí všemocných nul a jedniček; digitalizace umožnila významné zvýšení kvality zápisu. Záznam ještě dlouho však probíhal pomocí magnetického pásku a rotujících hlav, tuto techniku dnes vytlačuje konstrukčně daleko jednodušší způsob zápisu na vysokokapacitní paměťové karty.

Z hlediska uživatele se na amatérských video-kamerách v prvním období mnoho nezměnilo; na obrázku porovnáváme analogovou (vpravo) a digitální osmičku a jejich kazety, je vidět, že souběžně s digitalizací proběhla i další miniaturizace techniky. Vymoženosti, jako automatické řízení exposice, transfokace apod. zůstaly samozřejmou součástí obou typů.

Videorekordér

Logickým doplňkem videokamery se stalo zařízení pro navazující záznam obrazu k pozdějšímu promítání na TV, videorekordér (VRC). Nejtypičtějším představitelem rekordérů první etapy byly přístroje se záznamem na kazety VHS. Zkratka VHS byla odvozena od názvu Video Home System. První přístroje tohoto typu byly uvedeny na trh r. 1976 společnostmi JVC i Panasonic.  Možnosti zpracování snímku z kamery byly ještě po mnoho let minimální, povětšinou se originální záznam ukládal na VRC bez jakýchkoliv změn, primitivní střih představovalo postupné nahrávání vybraných částí obrazu opakovaným přetáčením záznamu kamery a přenášením na VRC. Z tohoto důvodu jsem obvykle usiloval o natočení snímku způsobem, který už nevyžadoval jakýkoliv zásah. Některé pokročilejší VR umožnily náhradu původního zvukového záznamu novým, např. scénickou hudbou, této možnosti jsem s oblibou využíval.

Rekordéry DVD pro domácnost, ačkoliv se - mimořádně drahé - objevily v Japonsku v posledních dnech roku 1999 (podle jiných zdrojů už r. 1996), postupně se staly základním záznamovým prostředkem domácností našeho století.

Zdá se, že teprve jejich rozšíření umožnilo široké rozšíření programů pro amatérský střih videa, který umožnil syrový obrazový/zvukový záznam zpracovávat podle představ tvůrce.

Editace snímku

Střih / editace videa v počítači představuje samostatnou položku amatérské práce s obrazem. Na první programy tohoto určení jsme poměrně dlouho čekaly, ale dnes jsou k disposici desítky mimořádně výkonných zástupců i tohoto oboru.

Program pro editaci videa by měl plnit určité minimální požadavky, které charakterizuje snímek monitoru počítače při práci na snímku.

Nejdůležitější součástí zobrazení jsou „Scény k editaci“, editor je schopen identifikovat jednotlivé scény syrového materiálu a vidí před sebou kompletní pracovní sestavu výchozího materiálu. Každá scéna (i snímek jako celek) se dá jednotlivě promítnout na kontrolním displeji, dá se zkrátit, zčásti vystřihnout, kopírovat, přesunout na jiné místo apod.  Do pracovní sestavy se dají vkládat scéna po scéně další syrové snímky, které lze z archivu počítače vyhledat a přesunout do materiálu „Ke zpracování“. Do snímku lze vkládat i jednotlivé fotografie a tyto dále upravovat.

Důležitou součástí editace je práce se zvukem. Výkonný editor dává i v tomto směru široké možnosti. Za prvé samostatně zpřístupňuje originální „Zvukový doprovod“, který byl kamerou nasnímán spolu s obrazem. Dovoluje i jeho úpravy, změnu hlasitosti doprovodu jako celku nebo jeho jednotlivých úseků, plynulý náběh zvuku, jeho potlačení apod. Samostatný úsek je vyhrazen pro scénickou hudbu, kterou lze do snímku vložit několika způsoby: z archivu počítače, nebo z vnějšího zdroje (CD apod.). Další možností je vložení „Komentáře“ do vybraných částí snímku nahráním pomocí mikrofonu, nebo z vnějšího zdroje. I tyto zvukové složky lze upravovat podobně jako základní zvukový doprovod.

Samostatný úsek editoru je vyhrazen pro vkládání titulků několika druhů (průhledné, samostatné apod.), analogickou možností je vložení dalšího obrazového záznamu, který může sloužit jako „obraz v obrazu“. Do snímku lze vkládat obrázky z archivu počítače, které lze navíc několika způsoby animovat. Samozřejmostí je možnost vkládání několika desítek typů přechodů mezi scénami jako prolínačka, přechod přes černou apod.

Soudobé prostředky amatérského videa dávají uživateli mimořádně široké možnosti zpracování snímků na úrovni blízké profesionální práci. Kromě původních formátů s menší kvalitou obrazu se rozšiřují možnosti vysoké kvality záznamu (HD) a stále pokročilejší možnosti jeho zpracování. Nic ale není zadarmo a vyspělá práce s amatérským videem vyžaduje mnoho práce, představivosti a trpělivosti.