O letecké dopravě

Letecká doprava má opravdu některé malinko vzrušující zvláštnosti. Je tak trochu nepochopitelné, že mnohatunový kolos se jen tak odpoutá od země a vznese se do výšky několika kilometrů, je to zvláště o prvním letu vzrusujícím pocit, malinko doprovázený obavami ( pro někoho hodně!). Nicméně, letecká doprava se stala samozřejmou součástí mého života a na leteckých tratích jsem asi absolvoval více kilometrů než za volentem svého auta za bezmála 60 let. A tak mi dovolte, přičinit tu několik zážitků.

První let do Moskvy

Termín si pamatuji poměrně přesně, bylo to v listopadu 1967, jeli jsme do Moskvy „na námluvy“, ovšem námluvy technické, do renomovaného ústavu Energoseťprojekt, který řešil otázky rozvoje elektroenergetiky SSSR.  Důvody byly více než zajímavé. Náš malý kolektiv měl podobné zaměření, vyvinuli jsme kvalitní matematické modely pro posuzování žádoucího rozvoje čs. elektroenergetiky, obstarali jsme si všechny potřebné informace, přesto jsme museli odolávat ohromnému tlaku, neváhám říci těch méně schopných, abychom náš projekt zrušili a přenechali jiným. Naši příznivci na tehdejší Ústřední správě energetiky (ÚSE) přišli se skvělým nápadem: zaštítit se předním sovětským ústavem, přímou spoluprací na tématu s předními sovětskými odborníky (podle zásady: co bylo ze země Sovětů, bylo zaručeně dobré). Malá skupinka čs. expertů se proto vydala k projednání tohoto nápadu do Moskvy, jak jinak, letecky.

 Počasí leteckému provozu v těch dnech příliš nepřálo a když jsme přijeli na Ruzyni, odbavovací hala starého letiště (nové ještě nestálo) praskala ve všech, kromě jiných jsme tam zahlédli celý ansámbl tehdejšího Rokoka… Po příchodu do haly nás vítalo nemilé hlášení: Upozorňujeme cestující Praha-Moskva linkou SUxy, že jejich letadlo poletí pravděpodobně zítra v 11 hod; cestující linky Praha-Moskva linkou SUyz pravděpodobně poletí pozítří ve stejnou dobu!  Nicméně nás odbavili, jako by se nic nedělo. V duchu jsme se už připravovali na podobný osud, občerstvili, kuřáci si dopřáli nějaké to retko, vybavili jsme se dostupným tiskem pro dlouhé čekání, když se zcela neočekávaně ozvalo: Žádáme cestující Praha-Moskva linkou OKxyz, aby se připravili k nástupu do letadla!

 Reakce toho houfu cestujících byla podobná výbuchu menší nálože, pochopitelně, někteří už trávili na letišti snad druhý den, minimálně desítky hodin, nemohli pochopit, že někdo poletí, oni musejí čekat.  V letadle nám později objasnili překvapivý, pro nás ale příznivý poznatek: podle sovětských norem (SU) se už létat nemohlo, podle našich (OK) ještě ano – prý to souvisí s kvalitou posádky. Namísto obvyklého Túčka nám dali IL18, prý odolnější proti špatným povětrnostním podmínkám a letěli jsme.

 Jeden a půl hodiny z dvouhodinové cesty uplynulo  zcela hladce, byl to klidný, fádní let. Do přistání zbývalo všeho všudy 20 minut kdy to začalo. V okolí Moskvy zuřila sněhová bouře a náš letoun se dostával čím dále do tím větších turbulencí. Letadlo neustále měnilo směr, výšku, naklánělo se na všechny strany, chvíli jsme prudce klesali a vzápětí nás neviditelná síla přitlačila do sedadel, zvedala do výšin. Jako neovladatelná houpačka, chvílemi jako kocábka na rozboureném mořái…Jakoukoliv dopravu snáším bez problémů, nikdy jsme nepotřeboval žádný kynedril, tentokrát se mi žaludek zvedal, zalil mě horký pot, připadal jsem si jak na největší horské dráze nebo spíše centrifuze a nemohl se dočkat, až přistaneme. Ne, letadlo mi nevadilo, jen ten žaludek e choval jako po nezřízeném flámu.

Konečně, přistání. Příletová hala byla zcela vylidněna, dověděli jsme se, že v ten den přistála všeho všudy dvě letadla, naše bylo to druhé. Ještě u malého bufetu v příletové hale jsem si nechal nalít sklenici vodky, ta konečně upokojila mé rozbouřené vnitřnosti.

 Nechal nalít? Bylo to trochu složitější, zkušený kolega, který nás doprovázel mě v předstihu poučil: u objednávky se nesmíš náhlit, nepůsobí to dobře. Musíš chvíli nahlas rozvažovat, například takto: Sto gramm (vodky) málo (malá pauza), dvěsti mnogo (malá pauza) ! Davaj dva raza sto padjesat.

Můj poslední let Praha-Brno

 Letecká doprava mě od jak živa lákala: poprvé jsem se svezl ve sportovním letadýlku kdysi kolem roku 1950 na leteckém dnu v Piešťanech. Byl to zážitek přímo fantastický. A tak v EGÚ jsem se chopil první příležitosti usednout do letadla. Můj novopečený šéf, Milan Š. měl v létě 1954 dovolenou a uložil mi nějaký drobný úkol v Praze. Samozřejmě jsem zvolil dopravu leteckou, letadlo bylo v té době jen o málo dražší než první třída rychlíku, na kterou byl nad 200 km nárok. Byl to opět neopakovatelný zážitek, jeden z posledních letů stařičkou Dakotou (vojenským dopravním letounem z doby 2. světové války).

 Od té doby jsem snad 90 % svých cest do Prahy, a byly jich za ty roky stovky, absolvoval tímto způsobem, až do té doby než byla dokončena dálnice a nastoupila autobusová doprava Brno – Praha.

 Letecké spojení se s jejím příchodem stále více omezovalo a postupně konvergovalo do ztracena. Na svůj poslední let si vzpomínám mimořádně jasně, byl poznamenán zcela nevšední a neopakovatelnou příhodou.

 Bylo to už na podzim, v Praze jsem strávil několik pracovně mimořádně náročných dnů a tak jsem se rozhodl domů se vrátit až jedním z ranních spojů. Byl jsem si vědom ranních mlh, které způsobovaly zpoždění prvních spojů do Brna a tak jsem si schválně vzal až, tuším, asi třetí spoj, kolem desáté hodiny, po pominutí ranních mlh.  Můj předpoklad byl správný, jak se ukázalo pouze zčásti.

 Po příjezdu na letiště jsem zjistil, že cestující obou předchozích spojů ještě sedí v odletové hale. Zašel jsem si do restaurace v prvním patře na kávu, pohodlně zasedl k čerstvým novinám, kdy se konečně z reproduktorů ozvalo: žádáme cestující na lince Praha-Brno, s odletem 7,00, aby se připravili k odletu. Po několika málo minutách se tatáž výzva opakovala ve vztahu k druhému odletovému času. Zpozorněl jsem a očekával, že bude následovat výzva, týkající se mé linky.

 Následovala, avšak s poněkud jiným než očekávaným obsahem: Omlouváme se cestujícím na lince Praha-Brno s odletem v 10,00, že jejich spoj se z technických důvodů ruší. Žádáme je, aby své letenky vrátili u pokladny xx!

 K označené pokladně jsem vystřelil druhou kosmickou rychlostí, právě včas, abych prvnímu z houfujících se cestujících zabránil ve vrácení letenky. Ke zklamaným pasažérům jsem se obrátil: s vracením letenek posečkejte, myslím, že by nám ČSA měly vysvětlit proč my nemůžeme letět, když před námi dvě linky bez problémů odstartovaly. A se stejnou výzvou jsem se obrátil na dámu za sklem. Pochopitelně nebyla kompetentní a tak zavolala šéfa číslo 1.

 Elegán v uniformě ČSA cosi zablekotal o špatném počasí. Jeho námitku jsem nepřijal a k mému energickému dotazu se okamžitě připojil další neméně výřečný a energický mladý muž. Okamžik, já vám opatřím bližší informace.

 K šéfovi č. 1 se vzápětí připojil šéf číslo 2, zřejmě v hierarchii o něco vyšší. Pánové, letecký provoz není jednoduchý a všechny jeho složitosti vám (v tónu se ozvalo cosi jako „blbečkům“) nemůžeme vysvětlit. Podmínky se jednoduše zhoršili, nemáme další adekvátně vyspělou posádku, ač neradi, linku jsme byli nuceni stornovat. Frontu za námi se nám podařilo aktivizovat. Další a další hlasy zpochybňovali jeho vývody…

 Jako mluvčí nespokojeného hloučku jsme po delší vzrušené diskusi skončili u šéfa č. 3, nemýlím-li se u samotného vedoucího leteckého provozu. Vyjádřili jsme mu docela vzrušeně názor, že si z nás někdo (a v poslední době příliš často) dělá dobrý den. Trpělivě a ku podivu bez emocí  nás vyslechl. Pánové, linka byla zrušena, to už nemohu odvolat. Vyčkejte pár minut, zjistím, co mohu pro vás udělat. Na chvíli zmizel za přepážkou a vzápětí se s úsměvem vrátil. Podařilo se mi pro vás zřídit speciál Praha-Brno, za několik minut bude letoun připraven!

 Po dvaceti minutách jsme opravdu letěli. Já osobně na této trati na dlouhou dobu naposledy, letecký provoz Praha – Brno byl s ohledem na plné otevření dálnice zrušen.

Dramatický návrat z Moskvy

Jsem přesvědčen, že letecká doprava je skutečně mnohem bezpečnější, než automobilová, že problémy má jen zcela nepatrné procento letů a to jen někdy, můžete se obvykle bez obav svěřit kterékoliv renomované letecké společnosti. Konec konců svědčí o tom skutečnost, že jsem v letech 1994-96 nalétal kolem 80000 km bez jakýchkoliv problémů. Nicméně neměli byste patřit k tomu nepatrnému procentu, pro které se poučka o mimořádné bezpečnosti letadel ne zcela platí.

 Byl to let z Moskvy do Prahy, který jsem sdílel se dvěma kolegami, někdy v sedmdesátých letech moderním IL 62. Start proběhl jako jindy, letoun strmě stoupal snad po dvě desítky minut, piloti stroj vyrovnali, a letušky začali roznášet občerstvení.  „Připoutejte se, nekuřte“ ještě nestačili zhasnout, když náhle jakoby vysadili motory, alespoň jejich vysoký tón se náhle přenesl alespoň o dvě oktávy níže. Letoun se strmě naklonil, začal  nepříjemně klesat až padat. Motory nově zařvaly, jejich tón byl ale přerušován nějakými pazvuky, údery, ranami, nabrali jsme prudce něco výšky, potom se celý jev několikrát opakoval. Mezi cestujícím zavládlo zlověstné, tísnivé ticho.

 Konečně se tón motorů ustálil, nabyl jsem dojmu, že opět letíme „po rovině“, po palubě se v tichosti prošel kapitán, letušky roznesly zbytek občerstvení, ale málokdo se jídla, které se v plastovém obalu poněkud promíchalo, vůbec dotknul (ti otrlejší hodovali). Všichni jsme si lámali hlavu nad otázkou „co to bylo, co to mělo být“, ale nikdo se neodvážil položit ji nahlas. Náš noční let trval namísto obvyklých  2 hodin 10 minut hodiny nejméně tři. V průběhu klesání se opět ozývaly ty nepříjemné pazvuky, nicméně jsme v Ruzyni bez problémů hladce přistáli. Přistávali jsme za tmy. Letiště mělo zvláštní, tak trochu strašidelné osvětlení: blikače dlouhého šiku hasičských vozů a sanitek se neshodly ani v rytmu ani ve frekvenci světelných efektů…

 Až v letištním autobusu do města se jeden z nás odvážil položit otázku: pánové, co to bylo ??? Odpověď jsme samozřejmě nenašli a téma raději nerozvíjeli. Pražský kolega mi nicméně na druhý den volal, prosím tě, neříkej mé ženě o našem letu, už bych nikdy nikam nesměl!