Piknik na břehu Bajkalu

 

Jednou za čas se mi podařilo navštívit lokality něčím zajímavé a součástí těchto toulek bylo často i seznámení s místnými specialitami. Do paměti se mi zapsaly nejen nevšední pochoutky, ale i místa a způsoby, jak se podávali. Ochutnal jsem tak kus-kus v Tunisu, v berberské restauraci, vyhloubené v zemi, paellu na Ibize pod volným nebem nedaleko Magnetické hory, živánskou na Medvědí louce v Tatrách, brambory, vařené v mořské vodě na Gran Canarii, ale do paměti se mi nejlépe zapsal svérázný „piknik“ na břehu Bajkalského jezera. Zajímavé, že z honosného pikniku pod staletými platany loveckého zámku synů Marie Terezie v Laxenburgu si nepamatuji vůbec nic, byl tak obyčejně evropský.

 

Dlouhé roky jsme spolupracovali se Sibiřským oddělením Akademie věd SSSR, se Sibiřským energetickým ústavem v Irkutsku, kousek, coby kamenem dohodil od legendárního Bajkalu. Cílem mé poslední cesty na Sibiř v r. 1988 byla účast na tzv. letní škole matematiky, která se konala přímo na břehu jezera v Listvjance, malé osadě, východisku mnoha návštěv tohoto divu světa. Leží přímo u tzv. Angarských vrat, v místě, kde legendární Angara, řeka bez pramene vytéká z Bajkalského jezera.

 

 

Angarská vrata ze Štítu Čerského

Nechť vás název škola neplete, byla to malá regulérní světová konference, zaměřená na aplikovanou matematiku. Našim dočasným domovem se stal místní hotel, jak jinak, Bajkal.

Hotel Bajkal v Listvjance

 Být u Bajkalu a neseznámit se alespoň letmo s tímto nádherným výtvorem přírody, to by se nedalo odpustit. Náš první půldenní výlet směroval na jih, jen tak bez konkrétnějšího cíle. Hostitelé nás nalodili na tzv. malou expediční loď AV SSSR, Burevestnik. Pobřeží je všude romantické, scenerie kratičkých pláží se střídají s útesy obrovských skalních útvarů, místy protkaných tratí někdejší BAM – Bajkalsko-amurské magistrály, která po dostavbě Irkutské vodní elektrárny, která způsobila vzedmutí hladiny jezera asi o 1 m byla vyřazena z provozu a nahrazena tratí novou. Po hodinách plavby jsme zakotvili v malebné zátoce.

 

 

Zátoka

Vystoupit z lodi se ukázalo trochu složitější, představovalo menší sportovní výkon, průkaz dobré rovnováhy. Neobvyklým prostředkem je asi 25 cm široké prkno, přehozené z boku lodi na zem, pobité dřevěnými příčkami z latě. Ti šikovnější a odvážnější po něm hrdě odkráčejí k zemi, těm méně zdatným se ze všech stran dostává pomoci.

 

 Opustit palubu není tak jednoduché

 Až jsou opět všichni na pevné zemi, piknik se může připravit, napřed je nutno založit ohník, na pořádnou větev, opřenou o náležité kameny se pověsí kotlík. Hlavním chodem bude vařená ryba, spíše přesnídávková rybí polévka, pověstný bajkalský omul, místní představitel lososovitých.   Ryby nachytala posádka už zrána, hostitelky přivezli vše potřebné, zeleninu, koření, sůl…

 

Ještě se můžeme porozhlédnout po okolí, břehy Bajkalu jsou různorodé, přístupné pláže střídají strmé břehy.

 

 

Bajkalské pobřeží

Než se oběd uvaří, podává se studený předkrm, co jiného, než omul. Ale nejprve malý aperitiv. Pro ty, kdož dávají přednost nápojům osvědčeným a známým kalíšek (spíše sklenička) vodky, asi 100 gr – tu i jinde v Rusku se lihoviny měří na gramy, 100 gr = 1dcl. Pro ty odvážnější, pro experimentátory „spirt dlja pitia“, asi sibiřská specialita 95 procentní líh. Proč tak silný vám obratem místní vysvětlí: vody je všude v tajze dosti, k čemu se s ní nosit. Současně vás poučí jak tento ohnivý nápoj pít; méně zdatné při přidusil. Připravíte si sklenici vody, do úst naberete hlt špiritusu – pozor, nepolykat – a spláchnete vodou. Poděkoval jsem, odmítl, zůstal u osvědčené vodky. Ještě mě poučili, žádáš-li o nápoj, nehrň to ze sebe, neukvapuj se, trochu zauvažuj: 100 gram mávo, 200 mnogo, davaj dva raza 150 !

 

 Vaří se oběd

Piknik může naplno vypuknout. Nejprve se podává jako předkrm studený omul, nakrájený na kousky, hostitelky pamatovali na chlebík, citron k pokapání, cibuli. Úprava tak trochu připomíná sardinky v oleji, je chutná, i když trochu neobvyklá. Zajímám se, jak se tato pochoutka připravuje, jakým olejem se konzervuje. Místní se na mne hezkou chvíli nechápavě dívají, potom kdosi přece jen pochopí smysl mé otázky. Zasměje se: je to jednoduché, rybu vylovíš, usmrtíš, vyvrhne, nakrájíš, podáváš! V žaludku se mi cosi nebezpečně pohnulo, rychle žádám o hlt „spirtu dlja pitia“, po chvilce spolehlivě nastolí narušené ekvilibrium v mých vnitřnostech.

 Hlavním chodem je vařený omul, chutná jedinečně bez vodky, po vodce i po „spirtu“, hlavním nápojem je voda z Bajkalu, vždyť je to největší světová nádrž nejčistší pitné vody (kontroverzní celulózka je až na druhém břehu, vzdálená asi 40 km). A pro zájemce vodka i „spirt dlja pitija“.

 Vracíme se v podvečer, Angara nad Litvankou nám ukazuje jednu ze svých mnoha tváří, tu vlídnou.

  

 

 

Jedna z tváří Bajkalu

 

Zítra nás čeká výlet na sever, i na ten vás časem pozvu.

 

Poznámka: Obrázky byly snímány na diapozitiv a později přefotografovány na digital.

 

 

Bajkal, buchty a moji pitomci

 

Slovanské jazyky mají zajímavou vlastnost, shodné výrazy využívají k označení něčeho zcela rozdílného. Následující řádky vás provedou zajímavými místy,  ale měly by navíc tuto skutečnost ilustrovat.

 Má žena říkávala říkávala: pro tebe jsou vyhrazeny jen a jen cesty na Sibiř. Naozaj to tak vyzeralo! Po cestě do Říma r. 1969, po předchozím dočasném uvolnění vztahů, jsem na dlouhou dobu nikam na západ nemohl. Směl jsem pouze do lido-demo, na pracovní cesty do NDR, Bulharska, Rumunska, Polska. Ale přece něco mimořádně zajímavého: díky spolupráci, kterou se podařilo navázat se Sibiřským oddělením AV SSSR, jsem byl dosti častým hostem na Sibiři. Tak častým, že kolegové ze spolupracujícího ústavu usoudili, že je nedůstojné, titulovat člověka tak blízkého tovařišč Lencz, vyzpovídali mě o mé rodině a došli k závěru, že mé správné oslovení zní Imrich Jurievič.

Moji základnou bylo významné sibiřské velkoměsto, Irkutsk a v něm Sibiřský energetický ústav, SEI. Nelituji, pracovníci ústavu byli mimořádně fundovaní a Sibiřané jsou lidé srdeční, přátelští, přímí. Navíc, SEI AV SSSR sídlí v Irkutsku jen 70 km od čarokrásného Bajkalu a tak součástí mých jedno – dvoutýdenních pobytů byl vždy výlet na Bajkal. Někdy na den, někdy malou expediční lodí Diana AV SSSR na dva dny alespoň do tajgy podél nádrže Irkutské vodní elektrárny (Diana neměla mořskou výbavu a na jezero nesměla). Největším zážitkem ovšem byly toulky po tomto obdivuhodné jezeru Burevestnikem, lodí, vybavenou radarem a navigací a navazující potulky místy ještě panenskou přírodou.

 

 Bajkal u východiska naší cesty

 

Nedávno jsem vám slíbil další výlet na Bajkal, vydejme se tedy znovu na cestu, tentokráte směrem na sever.

Buchta v češtině označuje sladký koláč nebo (tak trochu hanlivě) naducanou dívku, v ruštině záliv, zátoku (připomeňme si, že tentýž význam má v němčině die Bucht). A náš druhý výlet (o prvním jsem vás už na těchto stránkách informoval) směroval právě do jedné takové zátoky, s názvem Buchta pesčanaja – Písečná zátoka. Znalci Bajkalu vám rádi dodají, že buchty jsou zátoky poměrně mělké, nevýrazné, za divokých bajkalských bouřek nedostatečně chrání lodě, v nich kotvící. Dodávám, že se odehrál r.1988.

Písečná zátoka se často označuje jako Bajkalská riviera a je snad nejoblíbenějším cílem turistů. Po čtyřech hodinách plavby velkou výletní lodí se nám konečně objevuje jeho panorama.

 Blížíme se k písečnému zálivu

 Zdejší pláž má délku kolem 750m, ale nemylte se, koupání v Bajkalu je jen pro otužilce, teplota v parném létě nepřesahuje 15 ^oC, průměrná roční je sice nejvyšší z celého okolí, ale činí jen 0,3 ^oC. Chcete-li tu strávit dovolenou, jsou vám k disposici dřevěné chatičky, ty původní, žel bez komfortu; nověji, k dnešním dnům jsou prý lépe vybavené.

K prohlídce místa máme k disposici pouhé 3-4 hodiny, vydejme se blíže za poznáním. Ze severu  záliv vymezuje tzv. Velká zvonice (Boľšaja Kolokoľnja), poutavý skalní útvar, ostroh, dosahující výšky 80 m.

 Mimořádně zajímavou skálou je Skála kormoránů (Baklanij kamen), tak trochu vzpomínka na minulost; poslední kormorán tu viděli někdy kolem r. 1960.

  Skála kormoránů

 Jižní konec zátoky ohraničuje Malá zvonice (Malaja Kolokoľnja), daleko méně nápadná, výšky jen cca 60 m. Okolí je mimořádně přátelské, ani nepoznáte, jak jste vystoupali ke zdejší vyhlídce, nabízí odpočinek i fantastické výhledy na jezero a jeho okolí.

 

  Vyhlídka ze strany Malé zvonice

 Najdete-li po chvilce hledání to správné místo, otevře se vám impozantní pohled na vody zálivu a začátek pláže. Pochopíte, proč se Bajkalu také říká „modrá perla Sibiře.

 

 Začátek zálivu z výšky desítek metrů

 Okolní les, jehož hlavním obyvatelem je borovice limba (v místním jazyku kedr), „chlebový“ strom, jehož oříšky jsou pro okolní obyvatelstvo zdroje obživy. Těsně nad jezerem jsou poznamenány nemilosrdným větrem, zato o desítky metrů výše tvoří nádherný, bohatý porost.

 

 Limby nad jezerem

 Borovicový les je nad zálivem protkán roztodivnými pískovcovými útvary.

 

  Skály

 

A zase skály

 Některé z nich místní pojmenovali, já jsem si z nich zapamatoval pouze Sestry.

 

 Sestry

 Těch několik hodin rychle uběhlo, čas sotva stačil, abych si zaznamenal několik obrázků a na osmičku nasnímal tak 15-ti minutový šot, stal se součástí mého filmu „Dotknout se legendy“. Bajkal je opředen legendami a legendu představuje sám o sobě.

 

 Autor

 Pro úplnost dodejme, že bezprostředně za Velkou zvonicí jsou další dva zajímavé písečné zálivy, Buchta babuška a Buchta vnučka, které spojuje Mys Děd.

 

Doslov

 Cesty na Bajkal jsou někdy dosti zdlouhavé, až se společnost nasytím pohledem na jezero a jeho okolí, odstěhuje se do podpalubí do více-méně prostorné kajuty, kde se pojídá, popíjí. Z jednoho malého pikniku v podpalubí Burevestniku pochází historka, které jsem se nezúčastnil, znám ji jenom z vyprávění přímých účastníků, historka, která mě ale mimořádně pobavila. Tak trochu patří do „jazykového koutku“.

 Byl jsem tak trochu s milým kolegou Jurije Petrovičem Syrovem iniciátorem i organizátorem spolupráce našich ústavů a tak jsem po čase představoval styčného důstojníka mezi sibiřskou a českou energetickou vědou. Jako školitel vědeckých aspirantů a vedoucí poměrně velkého výzkumného útvaru jsem pravidelně do SEI posílal stážisty z našeho ústavu i na delší, např. půlroční stáže, jejichž součástí samozřejmě byly výlety na Bajkal. U takového malého posezení se Sibiřany na lodi se sešla bohatší skupina Čechů. Mluvilo se o všem možném, ale vzápětí se jich kolegyně ze SEI postupně vyptala, od koho vlastně na stáž přijeli. Odpovědi byly jednotné: Olda M.– od Imricha, Olda B. – od Imricha, Ivan V. – dtto. Analogický dotaz byl vznesen na Františka K. Nebyl ode mne, náš vzájemný vztah byl dokonce mírně řečeno rezervovaný, v zájmu jednoty však přisvědčil: od Imricha. Kolegyně suše shrnula: značit, vy vsje pitomci Imricha Jurijeviče !!! Tváře mých kolegů prý poněkud zatuhly, zábava viditelně vázla. V hotelu se všichni vrhli na slovník. Tajenku bych mohl nechat na laskavého čtenáře, ale pod čarou ji prozradím. František K., který zde navázal řadu přátelství se ve svých pozdějších dopisech na Sibiř prý zásadně podepisoval: pitomec Kozák.

 

                                                Imrich Jurievič

 

Poznámka: Obrázky byly snímány na diapozitiv a později přefotografovány na digital. Výraz pitomec v ruštině byl odvozen od slovesa „vospytať, vychovávat, vzdělávat, školit a znamená odchovanec, stoupenec.