Jak se rodí elektrikář

  V letech 1941-1944 jsem byl žákem bratislavského gymnázia na Hluboké cestě. Bydleli jsme v internátě na Dostojevského radu. Byly to krásné tři roky, nezapomenutelné přesto, že byly čím dále tím více poznamenávány válečnou atmosférou, válečnými událostmi. Často byly naše noci přetrženy zavíjením sirén, nočními poplachy, při nichž jsme se museli odebrat do sklepního úkrytu. Obvykle končily jen přelety letadel a po několika desítkách minut byly odvolány. Byly však i výjimky.

 Náš internát se nacházel nedaleko, vzdušnou čarou jen několik kilometrů od bratislavské Apolky, rafinerií ropy. Benzín se v této době skladoval mj. v asi tak stolitrových plechových barelech. Při jednom z  náletů byla Apolka leteckými pumami zasažena. Postávali jsme v oknech internátu, abychom byli svědky hrůzostrašného divadla, jakoby z dnešních akčních filmů. Desítky metrů šlehající plameny mohutného požáru byly přiživovány výbuchy barelů benzínu nebo jiných hořlavin, vyvrhovaných do obrovské výše.

 Do kvarty mne už otec do Bratislavy nepustil, schylovalo se k finále válečných událostí. Ve škole jsem byl zapsán jako externista, který by se měl doma učit a čas od času se dostavit ke zkouškám. U zápisu zůstalo, ke zkouškám už nedošlo, na své školské povinnosti jsem ve víru dalších událostí dokonale zapomněl.

 Jak se ukázalo, otec byl dostatečně předvídavý. Náš nezapomenutelný dočasný domov dostal plný zásah leteckou pumou. Naštěstí většina chovanců byla v té době ve škole. Kteří zůstali ve sklepě, v leteckém krytu, nepřežili, až na jediného. Zachránili ho zárubně dveří, mezi nimiž stál. Záchranáři z ruin vyprostili osmnáctiletého stařce, během těch několika hrůzných minut zešedivěl.

 Rok který následoval asi definitivně rozhodl o mém budoucím povolání, v němž až do pokročilého stáří hrála rozhodující roli elektřina. Jak to bylo, jak se to všechno seběhlo, si můžete přečíst po stažení souboru Elektrikářem.doc (904,5 kB)